Zamyšlení na téma Je třeba zabít Sekala

10. říjen 2015

Už to budou skoro dvě desetiletí, co se v kinech objevil film, podle mého soudu výborný film, Je třeba zabít Sekala. Takže když jsem byl požádán, abych radil stejnojmenné hře chystané v brněnské Mahence, neváhal jsem. Sice se může zdát poněkud zvláštní divadelně adaptovat film, nota bene dobrý film, na druhé straně téma, které je zde představováno, je natolik závažné, že je třeba ho hlásat ze střech. Takže proč ne i takto? Jak se to povedlo, bych nechal na diváku. Premiéra byla včera.

Příběh se odehrává na žírné Hané uprostřed protektorátu, ve vesnici žijící strachem. Právě sem přichází kovář Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru místních sedláků si však nezíská. Navíc se v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, využívá divokou politickou situaci a udává gestapu ostatní sedláky, aby se snadno dostal k jejich majetku. Nikdo neví, kdo z nich bude další na řadě. Vesnická rada sedláků se rozhodne, že existuje jediné řešení: Je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní.

Jde o příběh plný nešťastných lidí. Jejich téměř programové neštěstí se projevuje stejně, jako to naše. Buď vzpourou, která může vést až k vraždě, nebo rezignací vedoucí až k sebevraždě. Obojí v příběhu je. Aneb jak se z člověka nešťastného stane parchant.

Inscenace Je třeba zabít Sekala v brněnském Mahenově divadle

Jedinou vyloženě pozitivní postavou je místní farář Flóra. Je to dobrý pastýř, snaží se citlivě a pevně vést sobě svěřené ke spáse, k záchraně ze zamotané spirály nenávisti, ať už kázáním, mší svatou, osobními setkáními. Není odtažitým starým mládencem, ale skutečným otcem. V jedné chvíli ovšem události dospějí na hranu, kdy se farář Flóra musí rozhodnout. Zůstat nad věcí, nebo do příběhu přímo vstoupit? Zůstat v roli, jindy bezpochyby správné, nebo riskovat kontroverzi, či přímo vlastní hřích, ovšem, světe div se, z lásky vůči těm, které vede?

Vzpomněl jsem si přitom na starého pana faráře z mých mladých kaplanských dob (a říkal jsem to i hercům), který při vzpomínce na postavy románu Karla Schulze Kámen a bolest buchnul do stolu se slovy: „To byli chlapi, kteří se nebáli zhřešit. Bůh je kavalír.“

Farář Flóra se neschoval za kazatelnu a riskoval svůj vlastní život, ba přímo duši, když už to nešlo jinak, vyzradil zpovědní tajemství a stal se tak podstatným činitelem závěrečného boje mezi Jurou Baranem a Ivanem Sekalem.

Inscenace Je třeba zabít Sekala v brněnském Mahenově divadle

Vesnice smrtí Sekala nezískala nic. Mrtvého parchanta nahradil jiný, živý. Strach zůstal. A neochota odpustit stejně tak. Je to totiž právě odpuštění, které umí ukončit násilí, neštěstí, nenávist. Odpuštění, které účinně chrání proti zlu, aniž by bylo třeba hradeb břitkých jak kudla. Celá hra skrz temnotu v ní odehrávanou křičí, či spíše usilovně šeptá na diváka: Odpusť. A najdeš spásu.

„Marie, sbalte mi věci, jedu do Olomouce,“ říká otec Flóra kostelnici a zároveň Sekalově nešťastné matce. „Musím ke zpovědi.“ A pokojně a klidně sundává z krku bílý kolárek a dává ho Marii do rukou jako svatozář, jíž v této chvíli není hoden. Na rozdíl od ostatních neutíká. Chce přijmout odpuštění a odpustit a vrátit se zpět. Jakkoliv se může zdát, že být pastýřem nešťastných lidí je marnost. Možná, v lidských očích, ale Bůh činí zázraky.

autor: Jan Hanák
Spustit audio