Zamyšlení nad obrazy Poslední večeře Páně

Je k tomu zapotřebí především pohledu oka víry, které objeví mimo jiné to, že i nás Ježíš zve ke svému stolu, abychom se i my mohli stát Božími dětmi, dětmi velké rodiny, která se schází u Jednoho stolu. K přiblížení smyslu a poselství tohoto obrazu si poslechněme výmluvný příběh:

Misionář mezi domorodými kmeny slavil se svou obcí večeři Páně, nebo též eucharistii, chcete-li. Najednou zpozoroval, že jeden z účastníků stojících už skoro u stolu se náhle otočil a odcházel z kostela. Ve dveřích se ale zastavil, vrátil se ke stolu Páně a přijal svátost. Po bohoslužbách se ho misionář zeptal, proč to udělal.

Černý bratr odpověděl: „Když Jsem už byl u stolu, stál vedle mne muž, který ještě jako pohan snědl mého bratra. Tehdy jsem přísahal, ještě jako pohan, že mu odplatím stejně. Když jsem ho dnes viděl vedle sebe, zachvěl jsem se strašným hněvem. Zdálo se mi, že nikdy nemohu společně s tímto člověkem přijímat. Když jsem však opouštěl kostel, napadlo mě, že Spasitel se modlil i za všechny vrahy. Tak jsem si řekl: Tak musíš jednat i ty! Utišil jsem se a pak jsem mohl společně s vrahem mého bratra přijmout Večeři Páně.“

Je to pro nás příběh drsný, ale jasný. Ano, tak máme i my prožívat svou víru. Vždyť Kristem dal Bůh světu novou možnost lásky a odpuštění – těch velkých hodnot, z nichž vyrůstá ta pravá spravedlnost. V Kristu přišlo světlo, které chce svítit láskou a schopností odpouštět každému člověku.

Náš hřích, naše slabá a nemocná víra a láska, hněv i závist, podrážděnost – nás otravují a ničí. Bez Boží pomoci je život značně ustaraný, unavený a smutný. Nikdo však nemusí zahynout ve službě a smutku, protože všichni máme místo v Boží rodině, u jednoho stolu.