Agrese v rodině
Jak často se v českých rodinách chováme agresivně? Statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí uvádějí, že loni bylo odhaleno 7527 případů týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí. Otázkou zůstává, o kolika dalších se neví. Tělesné týrání se prokázalo u zhruba osmi set chlapců a dívek. Devět dětí na následky špatného a hrubého zacházení zemřelo.
Zkušenost s fyzickými tresty má zřejmě většina lidí. Například děti, které v rámci happeningu propagujícího dokumentární film Tomáše Škrdlanta Bít, či nebít, mi potvrdily, že na zadek dostaly. A nejednou.
Tenká hranice
Fyzické tresty samozřejmě ještě neznamenají, že je udílí agresor. Podle psycholožky Anny Stodolové z pražského SOS centra Diakonie ČCE jde hranice mezi fyzickým trestem a agresí vůči dítěti vymezit těžko:
„Když jsme o tom mluvily s kolegyněmi, shodly jsme se na tom, že záleží na cíli, který rodič sleduje. Když chce dítě ochránit nebo něčemu zabránit a udělá to třeba i nevhodně, přikláněla bych se k označení trest. Tam, kde převažuje motiv dokázat dítěti, že nad ním mám moc, zvlášť, pokud jde o věci trvalejšího charakteru, tam bych to nazvala rodičovskou agresí.“
Pro agresory, kteří si uvědomili, že jejich chování je za hranicí normy, a chtějí s tím něco udělat, nabízí krizové centrum Diakonie skupinovou terapii. Její klienti například vytvořili společně násilnicko-český slovník.
Dočtete se v něm třeba, že věta „vypadáš v tom jako coura“ znamená česky „moc ti to dneska sluší“. „Zavři už konečně hubu“ znamená zase „přestaňme se prosím už hádat“. Slovník najdete zde.
