Církve v postsekulární společnosti
Každé kvalitní umělecké dílo přece člověku otevírá další, nové obzory. A jak může duchovní umění oslovit většinové publikum? Jak je to vlastně se vztahem umění k něčemu, co nás přesahuje? Mluvit budeme o výstavě Patrika Hábla Transformace krajiny v galerii DOX a o tom, proč se prostorový obraz v nejvyšším patře galerie jmenuje Kaple.
Církve nejen v Česku, ale po celém světě nabývají nové sebevědomí a dožadují se svého místa pod sluncem. A to se týká i politického prostoru. Období sekularismu je za námi, vítejte v postsekularismu. Tak bychom mohli shrnout názor přední české odbornice na středověké umění Mileny Bartlové, ale také třeba Aloise Kölbla, jednoho z redaktorů revue Kunst und Kirche, jehož poslední číslo se jmenuje Postsekulární – a je celé věnované současnému umění v Česku.
Právě vztah náboženství a potažmo církví k výtvarnému umění – a to především k tomu zcela současnému nám pomůže pochopit vztah církví a společnosti, přestože, nebo možná právě proto, jak podotýká kunsthistorička Milena Bartlová, je výtvarné umění kategorie, která s náboženstvím nemá skoro nic společného.
Hezkou ilustrací může být třeba zatím neuzavřený příběh mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebo fakt, že Vatikán se letos velmi sebevědomě prezentuje na Benátském bienále – kde dosud měly své prezentace a instalace pouze jednotlivé národní státy.
Restituce jako výraz postsekulárního procesu
Bartlová se s Kölblem shoduje například v tom, že o nastupujícím postsekularismu svědčí takzvané církevní restituce: To, že se církvím podařilo zvítězit ve sporu, který se vlekl více než 20 let, je možné zařadit do širšího, celosvětového procesu postsekulárního dění. Církve, které v Česku na restituce přistoupily, nabývají výlučného vlastnictví, které má jinou povahu než to, které církve měly před zestátňováním.“
Podle Kölbla jsou restituce příležitostí jak pro církve, tak pro společnost. „Je nutné sledovat, co církev s penězi dělá. Domnívám se, že pro církev je to i příležitostí ukázat, že by společnost nejen ve smyslu materiálním, ale i v mnohem širším smyslu, byla bez církve chudší,“ říká Alois Kölbl.
