6. března  2015 v 18:40  rubrika: Zaostřeno na církve

Něco jako klášter bez řeholních slibů

Komunitní bydlení seniorů v Boxmeeru - Foto: Magdaléna Trusinová

Komunitní bydlení seniorů v BoxmeeruFoto: Magdaléna Trusinová

Ministerstvo pro místní rozvoj plánuje podpořit výstavbu komunitního bydlení seniorů částkou 120 miliónů korun. Jedná se o novinku, doposud ministerstvo tento typ bydlení nepodporovalo.

Komunitní bydlení seniorů velmi dobře funguje v Nizozemsku, například v městečku Boxmeer, kde stojí bytový komplex pro 12 dvojic či jednotlivců. Co stojí za tímto nápadem? A jaké problémy museli řešit při budování komunitního bydlení a dnes? Na to všechno reaguje bývalý lékař Ton Pijpers, který stál u zrodu komunity seniorů v městečku Boxmeer. 

Jak jste přišel na to, že chcete založit komunitní bydlení pro seniory?
Půl roku po té, co zemřela moje druhá žena, se mě její kamarád zeptal: Tone, co teď chceš dělat? Řekl jsem mu, že tu otázku moc nechápu, aby mi vysvětlil, jak to vlastně myslí. Jak budeš žít? Chceš být sám, nebo se znova oženit nebo s někým žít? Začali jsme o tom mluvit a rozebírat jednotlivé možnosti a já jsem se pokoušel zformulovat, co si vlastně přeju. 

V tu chvíli jsem chtěl úplně nejvíc ze všeho umřít, abych mohl být se svou ženou, ale tuhle možnost jsme vyloučili. Pak jsem si vzpomněl, že jako kluk jsem vždycky chtěl být katolický kněz nebo mnich. Ale nutnost celibátu, tedy čistoty a chudoby a poslušnosti, složit tyto tři řeholní sliby, to bych upřímně a opravdově nemohl. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že by se mi moc líbilo mít něco jako klášter, ale bez těch tří řeholních slibů. 

Jak se něco takového dělá?
Vycházel jsem z toho, co jsem věděl o takovém velmi starém způsobu spolubydlení, kdy společně žily neprovdané ženy. Byly to malé domky se společným dvorem, stavěli to pro ně bohatí. Ženy o sebe vzájemně pečovaly, modlily se spolu, ale nešlo o klasický klášter. V Holandsku to fungovalo tři, čtyři stovky let. Ale my jsme hledali něco víc současného. 

Jaké jste měli požadavky? Co měli být základní parametry? 
Žít příjemně, mít dostupnou péči, v hezkém prostředí, s nízkou spotřebou energií, v prosvětlených prostorách, které jsou dobře odhlučněné, zkrátka nebe na zemi. Jak to zařídit? Začali jsme o tom snít. Jenže pak přišla krize a projekt společného bydlení šel na dva roky k ledu. 

Zimní zahrada slouží jako společenská místnost - Foto: Magdaléna Trusinová

Zimní zahrada slouží jako společenská místnostFoto: Magdaléna Trusinová

Ale pak jsme si řekli, že to nemůžeme nechat jen tak, oslovili jsme asi dvě tři desítky lidí a pozvali jsme je do mé ordinace - v té době jsem byl praktický lékař. Dvacet lidí skutečně dorazilo a postupně se začalo šířit nadšení. Rozhodli jsme se, že se budeme potkávat jednou měsíčně a vždycky hodinu, hodinu a půl budeme společně mluvit o tom, jak zařídit, aby se náš sen uskutečnil. 

A jak dlouho to společné projednávání projektu komunitního bydlení trvalo? 
Dva roky, myslím. Pak jsme řekli, že už se do toho musíme pustit. To znamená prodat svoje domy, najít místo a tam začít opravovat nebo stavět náš klášter bez slibů, nebo jak to nazvat. Takže jsme začali hledat. Navíc jsme našli podobné projekty a začali jsme je objíždět. V té chvíli byly v Nizozemsku dvě stovky asociací seniorů, kteří se spolu snažili bydlet, podporovat se a přitom zůstat zdraví a šťastní. Objeli jsme několik z nich a dozvěděli jsme se hodně o tom, jak to mít nechceme. 

Jakým obtížím jste museli čelit?
Dost těžká byla samotná stavba. Museli jsme shromáždit prostředky, to znamenalo prodat domy a najít si přechodné bydlení, a pak jsme museli také najmout architekta a vyjasnit si, co vlastně chceme. V té době nás bylo dvanáct, a co člověk, to jiná představa. Jeden muž třeba propagoval, abychom postavili dvanáctipodlažní věž, kde by všechny byty měly stejně čtverečních metrů. Takže bychom si byli všichni rovní a měli bychom obrovskou zahradu jako bonus. 

Další oponoval: nene, já chci dvanáct malých úkrytů, pěkně s předzahrádkami, plotem, kamerovým systémem a s hlídači, abychom byli v bezpečí před zlem, co na nás venku číhá. A každý se bude sám starat o svou zahrádku. To byly dvě nejvyhraněnější představy. Architekt říkal: jak tohle mám dát dohromady? 

Začali jsme o tom debatovat, to jsem se naučil během svého pobytu v Africe. Byl jsem tam čtyři roky a všechny rozepře se řešily tak, že si lidé sedli pod strom a debatovali tak dlouho, až byli s výsledným kompromisem všichni spokojení. Takže se zorganizoval večer, kdy všichni prezentovali svoje představy, mluvili jsme o nich a pak jsme to předali architektovi, ať s tím nějak naloží. 

Pohled ze společenské místnosti na zahradu - Foto: Marek Zehnálek

Pohled ze společenské místnosti na zahraduFoto: Marek Zehnálek

A jak to dopadlo?
Architekt nakonec pochopil, o co nám jde. Chtěli jsme hodně světla, já věřím, že denní světlo je nejlepší antidepresivum. Také jsme chtěli, aby naše bydlení bylo vzdušné, aby tu bylo hodně čerstvého a čistého vzduchu. Tomu se muselo přizpůsobit například vytápění. Máme tepelné čerpadlo a topení je v podlaze. Také jsme chtěli mít společný pokoj pro hosty, aby k nám mohly jezdit návštěvy. Jejda, to znamená dvě stě tisíc euro… Ale nakonec toho nikdo nelitoval, každý zaplatil svůj díl a apartmán pro hosty je velmi hojně využívaný. 

Předpokládám, že za vámi jezdí hodně děti s rodinami. Jak se na váš nápad dívali vaši potomci?
Syn mi řekl: tati, to je skvělý, že teď bydlíš se svými přáteli! A já na to: opravdu? a on: teď můžu jít v pátek ven, klidně se opít a mít kocovinu půlku soboty a necítím se provinile, že se ti nevěnuju. Vlastně to docela vystihl. Většina lidí tady ví, že se o sebe více méně postará. Když je na tom někdo špatně, děti mu pomáhají, ale zapojujeme se i my ostatní a funguje to. 

Jednou si tady jeden muž zlomil kyčel, když hrál tenis. Stalo se mu to ve středu, a když jsem za ním v neděli přišel na návštěvu do nemocnice, říkal mi: já už chci domů. Jen čtyři dny po úrazu? pomyslel jsem si. Ale on na tom trval, a tak jsme to během dvou hodin zařídili. Sehnali jsme polohovací postel, domluvili jsme se, kdo mu který den uvaří, kdo mu který den donese nákup a kdo mu vypere. Dovezla ho sanitka a následujících šest týdnů jsme mu pomáhali a on se mezitím dával dohromady. 

Podle čeho vlastně vybíráte, kdo tu s vámi může bydlet, kdo se může připojit?
O tom jsme debatovali celé měsíce. Probírali jsme, jaké vlastnosti musejí mít lidé, kteří tu chtějí žít, jaké hodnoty musí sdílet. Pak nám ale došlo, že to můžeme řešit horem spodem, udělat si seznam požadavků, pak můžeme dokonce najít někoho, kdo jim bude vyhovovat a říct mu: vítejte, pojďte s námi žít. 

A on tři měsíce na to dostane mozkovou mrtvici, čímž se změní jeho osobnost. Co uděláte? Vyhodit ho nemůžete. Takže podle mě nemá nějaké velké vybírání smysl. Existuje vlastně jediné kritérium: chcete tu bydlet? Chceme, abyste tu bydleli? Myslíte, že tu budete šťastní? Věříme, že se vám tu bude líbit? Je to otázka ochoty a důvěry.
 

Autor:  Magdaléna Trusinová, Jan Blažek

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas