Sociální aktivity církví uznávají i odpůrci
Mnoho lidí, i když se nehlásí k žádnému náboženství, dá často přednost církevní službě či zařízení – a´t už jde o volbu vzdělání, o zdraví, nebo například o výběr domova pro vozíčkáře či seniory. Proč vlastně? Tak o tom se teď opakovaně mluví v parlamentu v souvislosti s brzkým schvalováním církevních restitucí.
V čem spočívá úspěch církevních zařízení? Tak na to jsem se ptala prezidenta Arcidiecézní charity Praha, patera Vojtěcha Eliáše:
„Jedním z typických prvků církevních aktivit je jejich stabilita. A nemám na mysli jenom to, že když církev založí kostel, tak ten pak funguje tři sta let, ale když založí např. domov pro lidi s postižením, přežije kolik režimů a funguje do dneška. Prostě když církev něco založí, tak to neopustí s novým volebním obdobím.“
Podle prezidenta pražské Charity je další předností prověřenou dějinami schopnost církve rychle reagovat na sociální problém:
„Ať už je to nějaký nový problém, když se přehnala válečná vlna, začíná se organizovat péče o sirotky, takto vznikaly sirotčince. Nebo když po první světové válce, kdy hodně lidí přišlo o zrak kvůli používání bojových plynů, začala církev zakládat ústavy pro slepce. Ta schopnost reagovat na podněty společnosti, to je něco velmi typického pro církevní organizace.
Další zvláštností, která je typická pro způsob fungování církve, je to, že ke své činnosti naprosto přirozeně přibírá dobrovolníky. Pan farář nemůže být v kostele sám. On k sobě okamžitě pozve farníky, dobrovolníky. A takto to funguje i při dalších aktivitách církve. Je tam jedna placená osoba, která to má na starosti, ale někdy ani ta není, ale jsou tam lidé, kteří pracují dobrovolně.“
Podle Vojtěcha Eliáše však úspěch vytváří především motivace daná vírou.
„Péče o občany vyššího věku nebo o občany s nějakým handicapem nevychází jen z občanského nebo humanistického postoje, ale z hluboké vnitřní motivace, která vychází z evangelia. Ta činí z církevních zařízení něco originálního, tím se doopravdy liší od těch ostatních. Špatně se o tom hovoří, těžko se to uchopí, ale ta vnitřní motivace se navenek objevuje. A běžní občané to potvrzují právě tím, že když potřebují, tak se o služby církevních zařízení ucházejí, a ne proto, že by církevní nemocnice byla lépe vybavena nežli státní. Často je tomu právě naopak.“
Na rozdíl od Polska nebo bývalé NDR, kde mnohá církevní zařízení i v době totality fungovala, musely české církve po převratu začínat na zelené louce. Přesto dnes jejich zařízení ani nejdou přesně spočítat. Odhady se pohybují v řádu několika tisíc. Jak jim pomohou restituce?
„Prostředky jsou potřeba, ale je tu riziko, že církvím utečou mezi prsty. Církve jsou důvěřivé. Kolik máme za posledních dvacet let případů, že faráři nechali někoho přespat na faře a on jej okradl, nebo dokonce i zabil. Takže tato důvěřivost se může i vymstít a já si myslím, že už krouží kolem církví supové, kteří hledají příležitost, jak je o to obrat. Takže, ne že by církve neuměly z toho majetku dělat dobré věci, ale já se bojím, aby jim to někdo neukradl.“
