Biskup Václav Malý o návštěvě křesťanů v Súdánu
Ještě donedávna byl Súdán největším africkým státem. V roce 2011 se ale Jižní Súdán po dlouhém období bojů osamostatnil. Obě země navštívil biskup Václav Malý, aby zjistil, jak to mají s náboženskou svodovou. Zatímco do Súdánu se vydal už v loňském roce, nyní se vrátil ze Súdánu Jižního. Jeho návštěva trvala týden.
„Jednak jsem byl v hlavním městě Džubě, kde jsem sloužil v tamní katedrále nedělní bohoslužbu, byl jsem také seznámen se strukturou toho města. Jenom pro zajímavost, v Jižním Súdánu je jediný most přes Nil a sice právě v hlavním městě Džubě a to ještě tento most postavili Angličané před druhou světovou válkou. Tak to myslím hovoří za vše, jaká tam je situace. A potom jsem byl v jedné provincii, kde jsem byl hostem tamního biskupa. Zároveň jsem byl hostem tamního guvernéra, který mě pozval do Jižního Súdánu. Mluvil jsem tam s místní vládou a měl jsem tam také bohoslužbu pro děti a pro mládež, která byla velmi radostná. Potom jsem cestoval s místním biskupem do jedné vzdálené farnosti skoro 200 kilometrů po cestě plné výmolů, protože infrastruktura v Jižním Súdánu je dosud velmi špatná, je tam pouze asi 100 kilometrů asfaltovaných silnic. Jinak to jsou tedy cesty, které jsou plné výmolů.“
Cestovat autem po Jižním Súdánu je podle biskupa Malého dobrodružství. A jaké to je tam cestovat duchovně?
„Ve všech bedekrech je napsáno, že v Jižním Súdánu jsou křesťané, ale že je tam také hodně vyznavačů animistických náboženství. Já jsem se úmyslně na tuto otázku ptal a bylo mi řečeno, že to není ten hlavní problém, že hlavní problém je mnohoženství, které pěstují mnohé kmeny. Ke křesťanům se hlásí 80 procent obyvatelstva, 10 procent jsou muslimové a dejme tomu 10 procent jsou lidé, kteří se snad jako vysloveně ke křesťanství nehlásí…“
A co na Václava Malého udělalo v Jižním Súdánu největší dojem?
„Největší dojem na mě udělalo to, že ti lidé žijí v obrovské chudobě, ale při bohoslužbách jsou velmi pěkně oblečeni. To je pro mě záhada, kde v těch chatrčích, které se nazývají tuluk, složí tyto pěkné šaty. Neviděl jsem člověka, který by přišel v nějakých odrbaných šatech na tu bohoslužbu a ty bohoslužby byly velmi spontánní, ale zároveň ne chaotické. Což, myslím, nám Evropanům chybí – nám při těch bohoslužbách chybí taková spontánnost, bezprostřednost. Má to sice řád, ale oni tedy tu bohoslužbu prožívají celou bytostí. Nejen že by naslouchali slovu, které tam také zazní, ale hodně zpívají, také při tom i tancují, ale zase to má uměřenost. Takže to mě tedy velmi povzbudilo. A já jsem jim to také řekl, že u nás v Evropě se mi zdá, že naše víra, víra křesťanů, je trochu unavená, takže bychom potřebovali trochu té bezprostřednosti a trochu té srdečnosti vnést i do těch našich bohoslužeb.“
