Azylový dům Naděje v Litoměřicích
Azylový dům pro ženy a pro rodiny s dětmi, noclehárna pro ženy, nízkoprahový klub pro děti a mládež, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a terénní program – to je katalog sociálních služeb, které poskytují nejchudším obyvatelům Litoměřic a okolí pracovníci křesťanské misijní a charitativní organizace Naděje.
Už deset let se Naděje v Litoměřicích stará o ženy, kterým se zhroutil svět – nemají práci, bydlení a často jsou zadlužené, v pasti alkoholu nebo drogové závislosti. Azylový dům je pro ně poslední šancí, jak svůj společenský status alespoň trochu pozvednout a žít svůj život důstojně. Jakým způsobem ženám pracovníci Azylového domu pomáhají? Vysvětluje jeho ředitel Robert Krejčí:
„Ženy samozřejmě motivujeme k tomu, aby si našly práci, aby si našly nějaký trvalý příjem. Není to samozřejmě vůbec jednoduché, nicméně provozujeme s nimi nejrůznější aktivity, které směřují k tomu, aby tyto sociální dovednosti posílily a byly schopny se do života zapojit. Máme programy, kde je učíme, jak se ucházet o práci, jakým způsobem hospodařit a vůbec aktivizovat jejich běžné sociální činnosti."
Sociální situace mnoha lidí v severních Čechách se stále zhoršuje. Vyloučené lokality, ve kterých žijí lidé ve skutečné bídě, se objevují dokonce i ve vesnicích, jak potvrzují slova místostarosty Kostomlat pod Řípem Jiřího Laciny:
„V posledních asi pěti letech stále sílí nákup zdevastovaných domů v městech, které potom majitel opravuje a její obyvatele přestěhuje do jiné lokality. Samozřejmě, že si vybírá tu lokalitu, kde to může udělat. Tzn. koupí tam některý domek malý, levný, ve špatném stavu a tam prostě ty rodiny sestěhuje.“
Majitelé ubytoven pro chudé tyjí ze sociálních dávek poskytovaných státem lidem na bydlení. Se sociální službou to samozřejmě nemá nic společného. Dokud nevzniknou zákony, které by zabránily majitelům takových domů prostřednictvím chudých lidí odčerpávat ze státního rozpočtu velké peníze, je jediná cesta, jak tento byznys omezit: podpora azylových zařízení zřizovaných organizacemi, registrovanými u Ministerstva práce a sociálních věcí. Robert Krejčí smysl takových zařízení shrnuje slovy:
„Smyslem takových aktivit je lidi, kteří se pohybují na okraji společnosti, začlenit do té společnosti zpátky, nabídnout jim takové podmínky, aby mohli žít plnohodnotný život, a samozřejmě je i přirozenou metodou různým dobrým věcem učit.“
Organizace Naděje není sponzorována žádnou církví, i když v ní pracují křesťané a celá její práce je prodchnuta křesťanskými zásadami. Argument: „Dostali v restitucích peníze, jsou proto bohatí“ pro ni tedy jako pro mnoho dalších podobných církevních zařízení neplatí. A jen díky finanční podpoře státu, města a kraje i různým darům může poskytovat služby, bez nichž by naše společnost ztrácela svou lidskou podobu – starat se o ty nejchudší a nejubožejší.
