Ten dav se změní doslova v jedno tělo a jednu duši, ilustruje prof. Stanislav Komárek vznik tzv. kolektivní nevědomí
Zná to každý, kdo bydlí na dvou místech a přejíždí proto mezi různými městy. Po příjezdu nám může trvat několik hodin až dní, než se naladíme na atmosféru, která v daném městě panuje. Náš mozek ji pak podvědomě začne spoluutvářet. Psychologové mluví o tzv. kolektivním nevědomí mezi lidmi. Přírodovědci ale zjistili, že fenomén existuje i u jiných sociálních tvorů.
Co to vlastně je to kolektivní nevědomí, vysvětluje profesor Stanislav Komárek, přírodovědec, ale i filozof.
„Carl Gustav Jung v době, kdy už Německo bylo nacistické a on byl ještě předsedou psychoanalytické společnosti, jezdil občas ze Švýcarska do Německa. V prvních dnech se tam cítil, jako by byl v jednom velikém blázinci. Pak si na to zvyknul, a dokonce se upřímně nadchnul pro to, co se tam propagovalo, byť věděl, že je to zavádějící. To kolektivní nevědomí je zkrátka něco, co člověka nasává… Když potom zase odjel, měl v tom Švýcarku dojem, jako by přijel z nějakého jarmarku šílenců.“
Pokud vám to zní bláznivě, věřte, že nás kolektivní nevědomí nasává celkem běžně. Velmi výrazné je to v davové tlačenici, typicky na demonstraci.
„Ten dav se změní doslova v jedno tělo a jednu duši. Obrazně řečeno, jednoho píchnete a všichni vykřiknou.“
Náš mozek totiž do velké míry žije nezávisle na nás a hraje si s ostatními mozky vlastní hru… Navzdory tomu, že si myslíme, že ho máme pod kontrolou.
„Samozřejmě… naše představy, že se bezezbytku držíme v ruce, rozoblačil už kdysi Sigmund Freud a po něm to Jung doladil. Naše představa o úplné svobodě a úplné odpovědnosti je do určité míry iluze.“
Kolektivní nevědomí existuje zřejmě proto, že z nás vytváří jeden organismus, takže v něm roste pocit bezpečí, síla každého jednotlivce i schopnost spolupráce. Nefunguje to ale jen u lidí, obdobně působí i u jiných sociálních živočichů. Například u včel.
„U sociálních hmyzů není příkazní systém, že by včelí královna zavelela ráno nástup, tam by nastoupily nadvčely a jim další podřízené a podle toho by se letělo na řepkové pole u lesa. Tam vzniká cosi jako prestabilizovaná harmonie, kdy jedna každá součást, byť na nevědomé úrovni, ví o celku a je schopna v něm fungovat bez centrálního systému.“
Díky tomu dokážou včely vytvářet složité geometrické struktury, když pro svůj nektar staví voskové komůrky.
„Včely přesně vědí, kde tu buňku vyzdvihnout. Jsou jich desítky, které tak průběžně stavějí plást.“
Dodává profesor Stanislav Komárek.
