Svátek Chanuka, zázrak s olejem a mlčení talmudičtích učenců o Hasmonejských hrdinech
Pozítří, 16. prosince večer, začne zažehnutím první svíce na zvláštním osmiramenném svícnu židovský Svátek světel Chanuka. Slaví se na paměť události, k níž podle legendy došlo ve 2. století před občanským letopočtem. Tehdy, za dynastie Hasmonejských, světla v chrámovém svícnu vydržela zázračně hořet celých osm dní, přestože oleje v nich bylo na pouhý jeden den.
Příběh o zázraku s olejem zaznamenává talmudický traktát Šabat. Došlo k němu poté, co kněžská rodina Hasmonejských spolu s židovskými povstalci koncem roku 164 před občanským letopočtem osvobodila Jeruzalém od řecko-syrských vetřelců a vyčistila tamější Chrám. Tehdy byly opět zahájeny pravidelné chrámové bohoslužby.
Hasmonejští zahájili povstání proti Antiochovi IV. Epifanovi, jenž se snažil všemi, i násilnými prostředky helenizovat židovské obyvatelstvo Judska. Postupem času Hasmonejští vydobyli pro Judsko nejen náboženskou svobodu, ale i politickou nezávislost. A přesto talmudičtí učenci až na několik málo výjimek o Hasmonejských hrdinech mlčí a za vzpomenutí jim stojí pouze zázrak s olejem. Proč?
Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme se nejprve podívat trochu do historie. Posledním žijícím synem Matitjáše Hasmonejského, který zahájil povstání proti Antiochově tyranii, byl Šimon. Ten roku 142 před občanským letopočtem uzavřel s králem Demetriem II. dohodu, kterou vlastně tento seleukovský panovník uznal nezávislost Judska. Poté Velké shromáždění lidu v Jeruzalémě zvolilo Šimona dědičným veleknězem a udělilo mu titul „nasi“ neboli „kníže". Knížecí titul měl i jeho syn Jochanan Hyrkanos.
Po Hyrkanově smrti roku 104 před občanským letopočtem si však jeho syn Juda Aristobul, pravděpodobně po vzoru helenistických panovníků okolních zemí, udělil titul královský. Od té doby se jím pyšnili i následující hasmonejští panovníci, z nichž posledním byl Matitjáš Antigonos, popravený roku 37 před občanským letopočtem na příkaz Marka Antonia.
Takto neslavně končí rod hasmonejských králů Judska – a nyní lépe pochopíme, proč učenci neměli dynastii Hasmonejců v oblibě. V První knize Mojžíšově je zaznamenán výrok praotce Jákoba: „Juda nikdy nebude zbaven žezla...“ Jinými slovy: královský titul bude dědičně náležet Judovu kmeni, z něho též vzejde na konci věků Mesiáš. Hasmonejci však nepocházeli z kmene Juda majícího dědičné právo na královský titul, ale z kmene Levi, z něhož pocházeli bratři Mojžíš a Áron. Áron byl Hospodinem povolán k dědičné kněžské službě, a protože Áronovými potomky byla i kněžská rodina Hasmonejských, neměla na královský trůn nárok. Přisvojila si ho neprávem, a proto židovská tradice nevzpomíná na Hasmonejce právě v dobrém.
Platí to tím spíše, že i v duchovním životě se hasmonejská dynastie zpronevěřila svému poslání. Makabejští, kteří, jak připomíná svátek Chanuka, hrdinně bojovali proti helenizaci svého lidu, se nakonec sami stali helenizovanými vládci země. Cizí, pohanská kultura, s níž kdysi zápasili na život a na smrt, k nim jen přišla z jiného místa – z Říma. A byl to pohanský Řím, který nakonec Judsko zcela ovládl.
Autor je izraelský rabín.
