Plody života

1. Pokrm není samozřejmostí. I když umíme mnohé, přesto jsme závislí na přírodě: slunce (jako zdroj tepla), vzduch, voda a země – to jsou čtyři prvky, které dávají vznik pokrmu. To ony odvádějí hlavní díl práce. My pouze spolupracujeme: orbou, zavlažováním, ochranou rostlin, sklizní a zpracováním. Ale hlavní díl je od přírody – a ta je v pohledu věřícího člověka majetkem Božím!

Židovské díkůvzdání pronášené nad pokrmem jej vyjímalo z posvátna, abychom ho směli požívat: Vše totiž patří Bohu a my si můžeme vzít, když za to dokážeme poděkovat: to je to, čím mu „platíme“: úcta, vděčnost, uznání. Proto se i dnes a stále modlíme: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes…“ Když prosíme o chléb, dokážeme za něj také dostatečně poděkovat?

2. Každý plod má dvě složky: to, co sytí, a to, co předává život dál (viz jablko). Plod není sterilní! Má v sobě ukrytou schopnost život předat dál. Dužina je ochranný obal, uvnitř jsou skryta jádra. I každý živočich má už v sobě od početí reprodukční schopnost.

A přichází třetí bod: 3. Co náš život? Také se mluví o tom, že má přinášet ovoce. Jaké ovoce přináší můj život? Je to ovoce „sterilní“, bez života, nebo ovoce, které má v sobě náboj, hloubku, schopnost život posunout dál? Izolujeme se od okolí a oddělujeme se od starostí a radostí druhých nebo tu dokážeme být pro ně a pro jejich život?

Ježíš kdysi vyslovil podobenství o dvou stavitelích – na písku a na skále.

Kdo by se oddělil od druhých a stáhl do svého sobectví, byl by jako ten, kdo staví na písku: jeho život odumře i s ním.

Kdo se však snaží o otevřené srdce, ten staví na skále. Ztrácí sice své ovoce – síly a čas – pro druhé, ale neztrácí život – naopak, jeho život se stává hlubším a širším.

Milí posluchači, život je jako síť a každý z nás z ní žije a má v ní své místo. Ať je náš život nejen čerpáním ovoce druhých, ale také ovocem pro život druhých!

Autor je kněz v Římskokatolické farnosti Domaslavice.