Dary země
Vlídně, svým tempem, bez ptaní zda ano nebo ne, nás podzim rok co rok přivede k úžasu nad přírodou. A ten čas úžasu už opět nastává. Zasadili jsme jednu bramboru, a nyní jich tam je pět nebo deset, nedělali jsme nic, a na stromě jsou červená jablka, kus dál modré švestky. Jihneme, cítíme dotek něčeho, co je mimo nás. Snad tak mohou vyznat všichni, ateisté i věřící.
Je to pozoruhodné. Pravidelně, evidovatelně nás překvapuje síla, která se nerodí ani v reaktoru, ani v parním stroji. A dělo se to před sto lety, loni, děje se to letos, a snad i za rok.
Zázrak se opakuje a my vyznáváme – co se urodí na polích a v sadech, co vyroste v lesích, nebo jen tak v příkopech cest, roste z jiné, než naší moci. Samozřejmě, je potřeba úsilí těch, kdo na polích a v lesích pracují. Děkujeme všem, vážíme si vaší práce, kterou často neumíme docenit.
Stále však zůstává to navíc. Síla, která tvoří a rodí nové plody, a přitom spočívá vně našich lidských možností. Neumíme ji ovládat. Naopak, často jí spíš hážeme klacky pod nohy, a ničíme její dobré dílo.
Každý rok si na podzim intenzivně uvědomíme, že něco dostáváme. A to nás postrkuje k odvaze také něco ze sebe vydávat. Smíme si totiž dovolit být velkorysí a štědří. Jakkoli se někdy očekává, že budeme brblat, smíme pravdivě přiznat a vyznat, že k životu toho dostáváme dost.
A tak, jako ti, kdo už shora dostali a dostávají, smíme dávat, a nemusíme přitom vyžadovat, aby nám naši štědrost někdo splácel. Už jsme dostali, více než zaplaceno.
Milí posluchači, přeji vám štědrý a velkorysý přístup k lidem i událostem, které jsou kolem nás, a které podzim 2015 přinesl a přináší. Zvlášť, když po podzimu přijde zima.
