Smrt pramatky Sáry
Čtení z Tóry, biblických Pěti knih Mojžíšových, tvoří vrchol každé šabatové bohoslužby. Příští šabat v sobotu 7. listopadu se z posvátného svitku bude číst část První knihy Mojžíšovy od počátku 23. kapitoly do 18. verše kapitoly 25. Komentář k tomuto šabatovému čtení vychází z myšlenek Samsona Rafaele Hirsche, vůdčí osobnosti a zakladatele tzv. nové ortodoxie, která se ustavila v Německu v druhé polovině 19. století.
Na samém počátku našeho šabatového oddílu nás text zpravuje o smrti pramatky Sáry, ženy patriarchy Abraháma. Když Tóra hovoří o Sářině věku, volí nezvyklou formu. Místo aby prostě konstatovala, že se Sára dožila 127 let, říká: „(Doba) života Sáry byla sto a dvacet a sedm let, (to jsou) léta života Sáry.“ Židovská tradice se shoduje, že Sářin život byl od počátku do konce životem bohatým a plným, v němž se roky pojily jako perly náhrdelníku, aby utvořily jediný nádherný celek.
Proč však Tóra považovala za nutné zdůraznit, že Sára žila sto a dvacet a sedm let? ptá se Talmud. Aby se zvýraznila pevná návaznost tří základních období jejího života, odpovídají moudří. Mládí, zralý věk a stáří tvořily u Sáry jediný, vnitřním smyslem propojený celek.
Pramatka společenství Izraele zasvětila celé své žití budoucnosti - utváření, rozvíjení a zdokonalování společenství lidskosti. Všechna údobí jejího života tak byla etapami, které vedly na cestě k jedinému neměnnému cíli.
Jako žena nemusela Sára litovat omylů dětství a dospívání, píše Talmud. Když dosáhla vysokého věku, nestýskala si nad ztracenou minulostí. Tak nám text Tóry diskrétně naznačuje, v čem tkví tajemství dobrého života: všechna údobí lidské existence mají tvořit dílek jediného plynulého vývoje, protože jen ten dává jednotlivým etapám života jejich plnost, rozkvět a jedinečnou krásu. Žít v neustálých zvratech, kdy jedna etapa lidského života popírá druhou, znamená pokaždé popírat život sám.
Šabatový oddíl Tóry, který počíná Sářinou smrtí, připomíná pramatku Izraele i na konci nšeho pravidelného šabatového čtení. O Izákovi, synu Sáry, se zde píše, že „uvedl Rebeku do stanu Sáry, své matky, pojal Rebeku a ona se stala jeho ženou a on ji miloval“.
Pořadí, v jakém se svazek naplnil, je na první pohled zvláštní. Izák se pro Rebeku rozhodl, ta se stala jeho ženou - a teprve poté si ji zamiloval. Neočekávali bychom spíš jako v každém úctyhodném příběhu, že na počátku bude velká láska, kterou sňatek stvrdí? Tóra nám však nevypráví romantický příběh, ale chce nás poučit. Jistě, ani ze spojení Izáka a Rebeky není láska vyloučena, ale v daném případě nepředstavovala hlavní, nejsilnější pohnutku jejich spojení. Hluboký význam tohoto svazku byl jiný. Rebeka a Izák se cítili sjednoceni stejnou vůlí, stejným společným posláním. Věděli, že mají udržovat odkaz praotce Abraháma a pramatky Sáry, pokračovat v jejich díle. Z tohoto vědomí vyrůstala i láska Izáka a Rebeky. Láska, která nestála na počátku setkání, ale jež byla vyústěním společné zkušenosti. Pro Rebeku a Izáka tak sňatek nebyl cílem, nýbrž prvním krokem. Východiskem k velkému dílu, jež dává lásce vždy hlubší a pravdivější smysl.
