Čínské hrobové figury sloužily duším zemřelých. Jsou k vidění na výstavě Říše středu
V pražském Náprstkově muzeu byla otevřena nová výstava Říše středu, která představuje historii Číny od 3. do 17. století. V těchto dušičkových dnech se zaměříme na úvodní část výstavy, která představuje hrobové figury. Ty se zhotovovaly z nízce pálené hlíny a už od starověku se vkládaly do hrobů, aby duši zemřelého poskytovaly ochranu a společnost.
Hrobové figury patřily mezi „potřeby pro duše zemřelých“ a vkládaly se do hrobek vládnoucí vrstvy mnohdy po desítkách až stovkách kusů. Jejich vzhled popisuje kurátorka výstavy Říše středu Helena Heroldová.
„V hrobkách vyšších vládnoucích vrstev se nacházely figurky tak o velikosti 30 cm, půl metru až do metru a zobrazovaly všechno, čím ten člověk byl za živa obklopen. Takže to jsou lidské postavy, my tady na výstavě máme tanečnice, hudebnice, služebné – takové krásné ženy v nádherných šatech s nádhernými účesy, ale máme tady i soubor vojáků, soubor zřejmě obchodníků, postav, které přicházely se svým zbožím po Hedvábné cestě do Číny.“
Figury lidí jsou velice realistické i zobrazením obličeje a někdy znázorňují i příslušníky nečínských národností.
„Pak tady máme celou řadu koní, velbloudů, různých vozíků, povozů. Také máme ve sbírkách, ale ze staršího období, proto to na této výstavě není zahrnuto, také hrobové figury, které třeba zobrazují celé obydlí nebo modely plotny s nádobím. Nebo jsou také hrobové figury domácích zvířat. My tady máme povozy s dobytčaty. Takže ty hrobové figury zobrazovaly to, co patřilo k reálnému životu a to, co zemřelý mohl potřebovat s sebou dále.“
A jaký byl podle čínských představ osud zemřelých?
„Ono je to dost složité, protože Číňané mají koncept duší, i když ten výraz duše má v češtině a našich jazycích asi jiné konotace. Ale Číňané věřili, že existují určité složky, které se po smrti různě chovají. Vedli takové učené debaty o tom, kolik jich je. Nejméně dvě, ale může jich být až devět. Nicméně v každém případě to souvisí s velice starými náboženskými představami, že jedna ta část je spjatá s hmotou a druhá odchází někam jinam. A ta jedna se drží u hrobky a to je právě ta, která dostává tyto hrobové figury, zatímco ta druhá někam odchází. To je potom hodně složité kam a jak toto všechno probíhá.“
V běžném folklóru a hlavně v tradiční čínské literatuře byli Číňané fascinováni tou částí duše, která zůstává blízko hrobky.
„Existuje i literární žánr, který se rozvíjel v té době, o které tato výstava pojednává, tzn. někdy ke konci 1. tisíciletí, a také máme ukázky z literatury z té doby na mobilním průvodci, kdy existuje celý literární žánr povídek, které líčí setkání živé bytosti s tou duší, která na sebe bere různé podoby. Často na sebe duše bere podobu krásné ženy a samozřejmě obětí je nešťastný mladík, který náhodou jde okolo hrobky a potká krasavici, která ho nějakým způsobem láká. Ty příběhy mají různý konec, někdy dobrý, jindy špatný.
V čínském lidovém pojetí mohou na sebe podobu duše zůstávající u hrobky brát i určitá zvířata nebo nerosty.
„Například liška, což bylo zřejmě i v souvislosti s tím, že lišky si často dělaly nory někde u těch hrobek a vylézaly ven. A z toho se v lidovém povědomí stala taková představa, že liška je jedna z těch podob duše, většinou v té negativní podobě.“
Výstavu Říše středu je možné navštívit do konce září příštího roku.
