Prosycení vůní evangelia
Každou neděli jsou křesťané zváni do svých modliteben, kostelů a sborů. Měla by to být pro křesťana samozřejmost (a bývala) sejít se se svými sestrami a bratry.
Víme ale, že slovo Boží nemá vždy stejný osud. Stane se nejednou, že jej slyšíme, ale jako by nám ho v tu chvíli někdo vyrval ze srdce a my odcházíme s prázdnou do smutných dnů. Marně doma čekají na náš úsměv, radost.
Jindy se zase stane, že nás slyšené slovo skutečně chytí, rozhodneme se pro jeho pravdu a zařizujeme život podle něho. Ale dostáváme se do těžkých zkoušek.
Nebo nastane situace, kdy slovo Boží padne do nitra velmi zapleveleného. Co je tam různých podivných zájmů a starostí a naše nároky jsou větší, než nároky Boží.
Arabská pověst vypráví o tom, jak moudrý saadi si všiml pod růžovým keřem hlíny, která vydávala silnou vůni. Vzal ji do ruky, dlouho prohlížel a divil se, že obyčejná hlína může vydávat tak líbeznou vůni.
Zeptal se jí: jsi snad ambra, nebo vzácný mošus, že oblažuješ svět tak vzácnými výdechy?
Nikoli, jsem docela obyčejná hlína, ale dlouho jsem ležela pod růžovým keřem a od něho jsem prosycena jeho vůní.
Tak i na člověka působí slyšení evangelia, protože s ním přichází do styku s Ježíšem Kristem a jeho duchovní krásou.
Tento příklad jsem uvedl proto, že kromě případů o kterých jsme před chvílí slyšeli, musíme přece jen konstatovat, že jsou křesťanské sbory, modlitebny a kostely, v nichž se objevují i ti praví učedníci a žáci Páně s opravdovou touhou po slovu Božím a přejímají jej od Pána s otevřeným srdcem. Takoví jsou pak skutečným požehnáním nejen pro svou rodinu, církev, ale i sousedům, přátelům, a můžeme říci i naši zemi.
Kéž je to tak i se mnou a i s vámi, milí posluchači, kteří mne, posloucháte a jste křesťanského vyznání! Prosme tedy, aby nás konečně slovo Boží začalo proměňovat, abychom z bohoslužeb odcházeli vždy posíleni, radostní a měli z čeho rozdávat!
