Co se stane, když se uprchlík z komunistické Severní Koreji dostane do jihokorejského křesťanského kostela?

Naopak v sousední Jižní Koreji se řady protestantů během dvacátého století neustále rozšiřují. Podle Pew Research Centre se v 50milionové zemi hlásí ke křesťanství skoro třetina obyvatel. A jak to vypadá, když se uprchlík z komunistické Severní Koreji dostane do jihokorejského křesťanského kostela?

Jihye Lee pracuje v Jižní Koreji ve školách pro mladistvé severokorejské uprchlíky. Výukou angličtiny, korejštiny, i ryze praktickými informacemi a hlavně psychologickou podporou jim pomáhá se integrovat do nové společnosti a začít tam nový život. Na rozdíl od technologizované, vysoce soutěživé většinové společnosti nabízejí křesťanské komunity uprchlíkům větší klid na adaptaci.

Při rozhovoru pořízeném během studijní cesty Jihye Lee v Evropě si všímám otevřené malé Bible na stole jejího hotelového pokoje. Jihye Lee zachytí můj pohled a vysvětluje mi politické souvislosti křesťanské víry v korejských dějinách.

„V Severní Koreji žije ještě řada křesťanů. Když jsme byli kolonizovaní Japonskem, přišlo k nám spoustu cizích misionářů z Británie a USA. Byla to temná doba našich dějin, takže že existuje Spasitel a naděje, znamenalo pro naše lidi velkou vzpruhu. Proto severokorejský režim tak důsledně pronásleduje křesťany, protože zná sílu, již křesťané předvedli při boji o nezávislost. Bojí se, že by tutéž sílu mohli použít v boji proti komunismu. Dnešní křesťané jsou většinou potomci těchto bojovníků za nezávislost. Vidíme, že křesťanství v Severní Koreji s sebou nese naději na možné znovusjednocení.“

Říká Jihye Lee. Skutečnost je ale taková, že za přihlášení se ke křesťanství jsou Severokorejci a jejich rodiny posíláni do pracovních táborů, nebo na místě zastřeleni. S jakými pocity potom vstupují do jihokorejských kostelů a jak se chovají v křesťanských komunitách? Nejsou severokorejským komunistickým režimem indoktrinováni proti církvím?

„Jedna z našich studentek chodí do kostela, ale měla s tím problém. Říkala, že my křesťané vlastně děláme stejné věci jako političtí vůdci v Severní Koreji. Máme postavu vůdce, jen se jmenuje Bůh. Tahle studentka byla po první návštěvě kostela velice zmatená: utekla před něčím, co našla v bleděmodrém v jihokorejském kostele. Ale musím připomenout významný rozdíl v uctívání nejvyššího politického vůdce a Boha. Politický vůdce nechce, abyste věřila v lásku, štěstí, radost, neprosazuje lásku k bližnímu, nenabízí koncept dobra a zla. V Severní Koreji určuje dobro a zlo to, jestli splňujete rozkazy nejvyššího vůdce, ale se svědomím nebo vlastní mravní odpovědností to nemá nic společného. Spousta našich severokorejských studentů má proto problémy se lhaním – je to strategie, jak přežít. Přeorientovat se z takového způsobu a budovat si důvěru v druhé je pro ně potom hrozně těžké.“

Neméně lehké je pro Severokorejce zorientovat se v tržní společnosti, najít si práci a hlavně zbavit se svých traumat z útěku ze své domoviny. Často vidí drastická úmrtí svých příbuzných, ocitají se v cizí zemi bez přátel a prostředků. Trpí nespavostí, depresemi, mají sebevražedné tendence. V jihokorejských křesťanských komunitách jim náladu většinou zvednou právě oslavy Vánoc.

„V Severní Koreji Vánoce neznají. Nemají koncept Boha. Členové podzemních církví pochopitelně znají Ježíše. Ale slavit mohou jedině narozeniny nejvyššího vůdce. Když potom přijdou k nám do kostela, je to pro ně úplně nové. Poprvé v životě slaví narozeniny někoho jiného než nejvyššího vůdce. To jim také otvírá pohled na bytí a propojenost kultur. Protože Ježíš se nenarodil v Jižní Asii, ani v Evropě. Narodil se v Jeruzalémě, a přesto se jeho narození dnes slaví na všech kontinentech.“

Jihye Lee tvrdí, že chodit na mše a zapojovat se do společných zpěvů a čtení z Bible není pro severokorejské uprchlíky povinné, je však doporučené. Na Vánoce je ale pro všechny bez rozdílu na intenzitu víry připraveno dobré jídlo a malé dárky – opět věci, které jsou v Severní Koreji neznámé.