Mír s Bohem, se sebou samým a s bližním
Jan Hus ve své Řeči o míru píše: „Má-li nastat mír s bližním, musí být napřed uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým.“ Přemýšlejme, kolik z nás, kolik lidí opravdu žije v míru se sebou samými? Kolik z nás opravdu vědomě uzavřelo mír s Bohem?
A jak to, zda žijeme či nežijeme v míru s Bohem a se sebou samými, ovlivňuje vztahy s našimi bližními v nejširším slova smyslu? Jak to ovlivňuje naší zemi a život v ní a na ní?
Je za námi čas Adventu, tedy doba ztišení, prožili jsme další Vánoce, dobu pokoje, radosti a velkého daru lidstvu v podobě malého dítěte, Spasitele, jehož zrození přineslo každému člověku naději a nový život.
Pohled do jeslí na novorozeně v nás víceméně přirozeně a automaticky vzbuzuje pocity míru, radosti a pokoje. Uzavřít mír s Bohem Otcem, s Ježíšem Kristem, s Duchem svatým – tedy s těmi dospěláky, jak si je asi někdy naivně představujeme, to už ale vyžaduje jistý posun v myšlení, oproštění se od našich představ, jak by se nám věci v životě měly dít, vyžaduje to určitou míru odevzdání se do Boží vůle, pokoru, schopnost přijmout plynutí času a vývoj událostí, jak přicházejí a nejenom tak, jak bychom si je chtěli zařídit sami.
Uzavřít mír s Bohem znamená uvěřit, že existuje ještě mocnější síla, než je ta naše lidská, a že tato síla prostupuje naše životy se záměrem doprovázet nás v dobrém i zlém, nepřetržitě. Že to není síla zlomyslná, zlovolná, ale že je to mocnost dobromyslná, láskyplná. A že je tu pro všechny stejně, ale bohužel ne každý jí chce či je schopen vnímat a ponořit se do ní. Vyžaduje to kromě jiného totiž důvěru, víru a také ochotu zastavit se, zklidnit a soustředit.
Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste se cokoli učili – třeba plavat – bylo potřeba ponořit se do vody a věřit rukám učitele, že vás budou nadnášet, že vás nepustí.
Mír je stav, kdy se nebojuje. Žít v míru s Bohem a žít v míru se sebou, nebojovat, ale není totéž, jako být v poklidu, letargii, apatii nebo snad spánkovém režimu. Mír – to je bdělost, aktivita, mír je potřeba opatrovat, pečovat o něj a pracovat na něm. Mír je stav, ke kterému se musíme možná doslova probojovat.
Jeden starý mnich říkal: „Svět žije v tak obrovském stresu, že mám občas obavu, zda to přežije.“
Aby člověk mohl uzavřít mír se sebou samým, jak píše Hus, musí najít nejprve odvahu vstoupit do ticha. Ponoříme-li se do ticha, ponoříme se tak i vlastního nitra, můžeme nahlédnout naše vnitřní boje a pnutí, zbavit se stresu, porozumět si. Z takového ticha se pak rodí mír se sebou samým, a z něj pak i dobré a nepokřivené vztahy k druhým lidem. Doslova mír s bližním, tedy s jakýmkoli druhým člověkem.
Odvahu k cestě do ticha za nalezením míru nám dodává Ježíš Kristus v Kázání na hoře. V Matoušově evangeliu 7. kapitole z něho čteme část, výrok o dvou cestách:
„Vejděte těsnou branou, prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo jí nalézá.“
Je to Ježíšova výzva k cestě proti proudu, k odvaze být sebou samými, k nalézání vlastní cesty životem. K hledání míru, osobního i toho obecného.
