Doteď nejsem schopna vstoupit do vlaku, říká žena, která přežila Osvětim
V Osvětimi ztratila Erika Bezdíčková všechny své blízké. Přes padesát let o své minulosti mlčela. Zlomem bylo vydání knihy Moje dlouhé mlčení, jejíž úryvky při zdramatizovaném provedení předvede Brňanům u příležitosti letošního Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
27. leden 1945 zastihl Eriku Bezdíčkovou v Sachsenhausenu. „Byla to továrna na výrobu leteckých motorů, a tam jsem pracovala u pásu.“
Tehdy třináctiletou dívku tři měsíce před osvobozením Osvětimi odtud převezli, protože byla shledána dostatečně silná na to pracovat pro německý průmysl.
A bylo to podle ní štěstí: „Měla jsem opravdu to štěstí, že jsem se dostala z Osvětimi, protože si neumím nic horšího představit.“
Poté, co Rudá armáda dosáhla řeky Ondry, padl rozkaz na vyklizení tábora a vězni se vydali na pochod smrti. Z něj se mladé Erice a její kamarádce podařilo uniknout.
„Nebylo to jednoduché, museli jsme jít a jít a jít. A bylo to bez jídla a bez pití, jen cesta před námi. Kdo už nemohl jít, zůstal sedět, a zastřelili ho. Jiná alternativa nebyla. Když mi má kamarádka řekla, že nemůže, v dálce jsem zahlédla dřevěnou boudu a řekla jsem jí, že si zkusíme lehnout a poplazíme se k té boudě. A ten útěk se nám podařil.“
Útěk ale neznamenal konečné vítězství. Erice v rodné Žilině nezbyl nikdo z bližních, proto další dva roky bloumala Evropou, než v Praze potkala muže, který si ji v šestnácti vzal.
I poté jí život nachystal další rány, kdy dál doplácela na svůj židovský původ. O své minulosti ale nahlas nemluvila.
Připomínkou, která se projevovala i navenek, jí bylo tetování a nechuť k jízdě vlakem: „V dobytčích vagónech nás vezli do Osvětimi. Jak naráží kola na kolejnice, vytváří to určitý zvuk, který já nesnesu.“
Dlouholeté mlčení přerušilo setkání s židovským lovcem nacistů. Apeloval na ni, že je její morální povinností připomínat světu, co se stalo. A o to se v posledních letech paní Bezdíčková snaží.
Vydala o svém životě knihu, vystupovala v několika dokumentárních filmech a jezdí na besedy do škol povídat studentům. Vzpomínat bude v Brně také při představování své knihy veřejnosti i na 71. výročí osvobození Osvětimi:
„Chci povídat o tom, co bylo, než vešly v platnost Norimberské zákony, proč k tomu došlo – protože v současné době je řada symptomů, které mi silně připomínají dobu ve 30. letech. Chci těm mladých vyprávět o tom, že je potřeba se umět v případě nebezpečí postavit, a říct svou pravdu, byť by byla subjektivní. Ale člověk se musí bránit.“
