Leo Pavlát: Co znamená slovo „amen“?

14. únor 2016

Amen není slovo, které zní jen v kostele. Když se třeba o někom řekne „je s ním ámen“, znamená to, že zemřel. Zato že slovem „amen“ mluvíme vlastně hebrejsky, to asi moc známé není.

Se slovem „amen“ se poprvé setkáváme v biblické Čtvrté knize Mojžíšově. Zvolání „amen, amen“ zde završuje obřad, při němž kněz rozhodoval o vině obviněného. Smysl je zřejmý. Znamená „tak se staň, budiž“. V dané souvislosti se jím potvrzovala kletba na hlavu viníka.

Slovem „amen“ se však v židovském společenství častěji dokládalo něco jiného. Bylo odpovědí, která jako stvrzení pravdivosti pečetila přání, požehnání, modlitbu.

Je to tak dáno kořenem slova, který je u „amen“ stejný jako u hebrejského „věřit“. Tradiční výklad přitom pojí „amen“ také s výrazem „omen“, což znamená „poručník“. Tak se s ním můžeme setkat například v biblické Knize Ester.

Kromě významu „potvrzuji, co bylo řečeno, věřím tomu“ tedy „amen“ může též znamenat: „Odvolávám se na toho, jemuž důvěřuji.“

Ať tak či tak, slovo „amen“ je od nepaměti spjato s židovskou bohoslužbou, jejímž centrem byl jeruzalémský chrám. Ten druhý existoval téměř 600 let až do roku 70, kdy byl vyvrácen Římany.

Po celou tuto dobu Židé odpovídali slovem „amen“ na požehnání pronesená mimo posvátné zdi. Tak alespoň praví Talmud.

Zato v chrámu samém, když velekněz vyslovil velké Boží jméno, ostatní kněží i shromážděný lid pravili: „Ať je navěky věků požehnáno posvátné jméno Božího království“.

Když však jeruzalémský chrám přestal v 1. století existovat, tato formule se přestala užívat a židovským věřícím a po nich i křesťanům se v modlitbě dodnes zachovalo zvolání „amen“.

Židovská tradice přitom toto slovo ještě dále zvýrazňuje. To když jeho tři písmena užívá jako zkratky pro počátek hebrejského spojení „Kel melech neeman“, což znamená „Bůh je věrný Král“.

V Talmudu se píše, že „kdo pronese amen celou svou duší, otevře brány ráje“. Moudří Izraele tím zdůrazňovali výjimečnou sílu, kterou člověku propůjčuje společně vyslovená chvála Stvořitele.

Byli si přitom vědomi, že rozhodující je síla přesvědčení, vnitřní upřímnost jednoho každého, nikoliv síla jeho hlasu. Jen tehdy platí jiná talmudská zásada, že „kdo na požehnání praví amen, jako by sám žehnal“.

A židovská tradice šla ještě dál. Věřící, kteří s „amen“ na rtech i hluboko v srdci přijali Boží slovo, vyzdvihla tak, jako se to dělo třeba v Praze. Jak praví historický nápis na západní zdi Staronové synagogy: „Kdo praví amen, je víc než žehnající.“

autor: Leo Pavlát
Spustit audio