O nevědomosti

Několik týdnů jsem s nimi probíral základy křesťanství. V pondělí jsme měli poslední lekci, během níž jsem se jim snažil vysvětlit, kde se naše Evangelická církev metodistická vzala.

Začal jsem tím, že metodismus vznikl v Anglii v 18. století v rámci anglikánské církve. Jenomže moji mladí posluchači netušili, co je anglikánská církev. Zkusil jsem tedy začít znovu od reformace a Martina Luthera. Nic. Slovo reformace nikdy neslyšeli.

Ti mládežníci chodí všichni na střední školy, někteří dokonce na gymnázium. Začal jsem tedy od Adama, respektive od Letnic, kdy církev podle vyprávění biblické knihy Skutků vznikla. Líčil jsem vznik prvních křesťanských obcí i první pronásledování křesťanů.

Moji posluchači nevěděli nic o mučednících, o Neronovi ani o tom, jak zapálil Řím a svedl to na křesťany. Neznali Diocletiana a jeho pronásledování křesťanů, nevěděli, jak křesťanští mučedníci umírali v arénách, i když arény znali ze seriálu o Spartakovi.

Měli kupodivu povědomí o Milánském ediktu (ovšem pouze gymnazisté), zato skutečnost, že římská říše byla rozdělena na východní a západní část jim známá nebyla. Neznali ani hlavní města těchto říší. Netušili, že v nich sídlili patriarchové a slovo papež lovili z hlav s velkými obtížemi.

Že nic nevěděli o Velkém schizmatu v roce 1054, kdy se církev definitivně rozdělila na západní, římskokatolickou, a východní, pravoslavnou, to mě celkem nepřekvapilo. Udivilo mě však, že netušili o pádu Byzance v roce 1453 a její likvidaci Turky.

Že mladí lidé neznali reformaci, to už jsem zmínil, a že jméno Martin Luther vyvolalo na jejich rtech jen shovívavý úsměv, jsem v tu chvíli už bral jako normální. Po zmínce o Jindřichovi VIII. a jeho vzpouře proti papeži zasvítilo v očích jedné gymnazistky světélko poznání, neboť v televizi viděla seriál Tudorovci a teď jí to sepnulo. „Tak takhle to bylo,“ vydechla s úlevou.

Podobnou zkušenost s neznalostí dějin jsem udělal s mladými lidmi už několikrát. Kdysi se mi stalo, že jsem dětem ze základní školy (snad sedmákům či osmákům) chtěl vysvětlit nebezpečí diktatury. Jenomže ty děti ve svých čtrnácti letech netušily, kdo to byl Hitler a Stalin.

A tak se ptám, k čemu vlastně máme školy. Spoustu toho, na co jsem se svých mladých přátel v pondělí ptal, probírali v dějepise, ale podle všeho děti a mladí lidé pokládají školu za natolik odtrženou od života, že prostě nemají potřebu věnovat školní látce jakoukoli pozornost.

Až se jednou objeví nějaký Nero nebo Stalin, bude to mít s generací dnešních mladých lidí jednoduché. Stačí rozšířit to pravé video na Facebooku a zajistit dostatek chleba a dobré zábavy. Tím bude mít cestu k převzetí moci volnou.

Třeba se pak za to odmění učitelům tím, že jim zvedne platy. I když raději ne, to by se pak totiž mohly děti ve škole dozvídat, jak to ve společnosti opravdu chodí. A to diktátor potřebuje ze všeho nejméně.