Návrat z Madeiry a chvála jara u nás...

23. duben 2016

Před pár dny jsem se vrátil z portugalské Madeiry, z atlantského ostrova přezdívaného ostrovem věčného jara, pro své příznivé klima, a to zejména pro Středoevropana. Nechci teď naštvat nikoho, kdo je zavalen prací, či prostě všedním životem, jsem na tom obvykle stejně. Ale i tak vím, že občas musím zažít svobodu nekonečného oceánu, strmých hor, volného povětří a hvězdného nebe nad hlavou.

Nedávno mi jedna brněnská přítelkyně řekla, že dlouhodobá absence hvězdného nebe vyvolává deprese, bolestínství a vůbec přehnané zabývání se jen vlastní osobou. Bylo mi hned jasné, o čem mluví. Když celé dny trávím ve městě, které je hvězdou samo pro sebe a září do širého vesmíru, a pak se na noc vrátím domů na nedaleký venkov, stačí mi vylézt z auta a jen chvíli vnímat hvězdné nebe, abych pochopil, kde je moje místo, jedinečné, ale ne jediné a osamělé, abych dýchal svobodu.

Tedy vrátil jsem se od svobodného oceánu a hor domů a první, co na mě vybaflo z tuzemského zpravodajství, byla uprchlická kauza v podobě těch, které jsme si zvykli nazývat iráckými křesťany, tedy zejména o té části z nich, kteří se rozhodli utéct od nás do ještě krémovějšího Německa.

Internetem putovala slova jako nevděčnost, zneužití dobroty, nezodpovědnost, trest, vyhoštění. Prostě: „Vidíte to, vždyť jsme vám to říkali.“ A to od lidí, kteří pro věc samu nehnuli ani prstem. Z úst ministra vnitra zaznělo dokonce obvinění, že za všechno může nadace, která celou akci zorganizovala. Rozumějte, skupina lidí, kteří se snaží nejen nekonečně komentovat a rozčilovat se, ale vymyslet a zorganizovat konkrétní pomoc, sehnat nemálo peněz, angažovat další dobrovolníky, dát do toho všeho spoustu svého volného času a ještě k tomu téměř sysifovsky přesvědčovat českou vládu, aby milostivě udělila potřebný štempl a české veřejnosti laskavě a trpělivě vyvracet omílané mýty, promiňte, ale snad lépe řečeno žvásty.

Během různých letů jsem měl spoustu času číst, zejména v letadle z Lisabonu do Vídně, které mi ovšem vzalo čtvrthodinu čtení, neboť přistálo dřív. Šlo o knihu palestinského lékaře z Gazy, který se narodil v padesátých letech v tamějším přeplněném uprchlickém táboře a zůstal tam z vlastního přesvědčení, už i jako uznávaný odborník s mnoha nabídkami žít jinde.

Téměř denně zažíval frustrace svých palestinských přátel, stejně jako šikanu ze strany izraelských i palestinských úřadů. Nakonec v roce 2009 přišel o půlku své rodiny při izraelském bombovém útoku.

Jeho přítel, lékař pro změnu izraelský, však svědčí, že se nikdy nedopustil jakéhokoliv zobecňování. Nikdy nemluvil o izraelských okupantech či palestinských teroristech. Dokáže se hněvat, to ano, hněv koneckonců dává do běhu dějiny, ať už malé či velké, ale vždy na konkrétní nespravedlivou situaci či člověka. A proto je mostem v onom snad už věky zjitřeném konfliktu. Jeho knihu mám ostatně vedle sebe i teď, ve zpožděném rychlíku Brno-Praha.

Ano, iráčtí uprchlíci od Jihlavy a z Brna prokázali řádnou dávku sobectví jak ke svým dobrodincům, tak ke svým krajanům stále ještě v Iráku, kterým možnost přesídlení doslova zazdili. Jistě, zachovali se dětinsky, hloupě a snad i zle. Ale jsou to konkrétní lidé, se jmény, nikoliv obecný dav. Navíc, kdo z nás se někdy nezachoval podobně dětinsky, hloupě a snad i zle?

Mně se okamžitě vybavila podobná událost z mého života, kdy mi bylo dvacet a šlo o dosti analogickou situaci, i když ve zcela jiných reáliích. Byl jsem nesmírně vděčný za druhou šanci. Odpuštění si nikdo nezaslouží, odpuštění je dar, který dárce dává zejména proto, aby sám sebe osvobodil od účinků onoho zla. To už jsem za tu dobu pochopil. Letos je mi dvaačtyřicet.

Madeira, ostrov věčného jara, neustále kvete. I ve škarpách potkáte spoustu květin, u nás doma exotických a v květinářstvích obvykle značně drahých. Přes to všechno na Madeiře nezažijete, co se u nás opakuje každý rok a děje se zrovna teď. Totiž, že po dlouhé žízni zimy najednou rozkvete prakticky všechno, přijde mohutná záplava dlouho skrytého života. Mnoho zdánlivě suchých větví znovu rozpučí do přehršle barev. Je to vzácné období, které nenechá chladným snad nikoho. Kéž by se dotklo i našich duší.

autor: Jan Hanák
Spustit audio