Půlstoletí od šestidenní války na Blízkém východě

4. červen 2017

V červnu 1967 mi bylo šestnáct. Od války uplynulo 22 let, ale u nás doma neskončila: byla přítomna v čísle vytetovaném v Osvětimi na mámině paži, v kousku chleba a sklenici vody u její postele, kam si je dávala před spaním. Válka nás neopouštěla, když přišla řeč na maminčiny rodiče, bratry, sedmnáct členů rodiny, z níž po osvobození zůstala ve svých 23 letech sama. A minulá zkáza se vracela i s maminčinými přáteli, rovněž s čísly na rukou, s nimiž mluvila tlumeně, a když jsem se přiblížil, německy.

O Izraeli ani o židovských svátcích u nás nepadlo ani slovo, židovství vstoupilo jen do části domácí knihovny: překladů klasiků jidiš literatury a vedle nich knihy Aškenazyho, Lustiga, Weila, Grossmana – to byl náš „židovský život“.

Ale v té době před padesáti lety návštěvy již od května mluvily hlasitě, ve vzrušení jenom česky, a slovo Izrael nešlo přeslechnout. „Propaganda jako za Hitlera,“ slyšel jsem. „Chtějí Židy vybít! Co se nepovedlo Němcům, dokoná Násir s tanky komunistů.“

Násir byl vůdce Egypta. A já se začal zajímat, co se kolem Izraele vlastně děje. K pochopení stačilo málo: Egypt uzavřel Tiranskou úžinu, a odřízl tak pro Izrael životně důležitý přístav Eilat. Ze Sinaje se na žádost Egypta stáhla vojska OSN, arabské armády mobilizovaly. Dodnes mám z té doby schován odborářský deník Práce z 30. května citující Násira: „Egypt bude usilovat o odstranění důsledků palestinské války z roku 1948, která /…/ vedla k vytvoření státu Izrael v jeho současných hranicích.“

Nebylo pochyb: arabský svět hodlal s židovským státem zúčtovat. Tehdy, 5. června, Izrael preventivním leteckým útokem zničil údernou sílu protivníka a během pár dnů válku o svou existenci vyhrál. Pro komunistickou propagandu, která se po tři dny snažila zamlčet debakl svých spojenců, to byla vskutku těžká rána.

Musím na ty události myslet dnes, kdy nemalá část světa má Izrael za agresora, ačkoliv ani podle Charty OSN jím nebyl. Musím na ně myslet v době, kdy se mnozí domnívají, že k míru na Blízkém východě stačí, když se obnoví stav před šestidenní válkou. Kdyby však na arabské straně byla vůle k míru a ochota uznat existenci Izraele, k této válce ani žádné jiné by nedošlo.

Izraeli zaručené, bezpečné a uznané hranice, mírová smlouva – to je cesta k řešení blízkovýchodního konfliktu, vzniku palestinského státu vedle izraelského. Půl století od šestidenní války to, žel, zůstává nesplněným přáním.

autor: Leo Pavlát
Spustit audio