19. května  2006  rubrika: Zprávy

Výstava Pražské ghetto v obrazech ukazuje, že ghetto patří k nejlépe dokumentovaným částem Prahy

Jaromír Stretti-Zamponi: Starý židovský hřbitov v zimě, 1914 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Jaromír Stretti-Zamponi: Starý židovský hřbitov v zimě, 1914Foto: © Židovské muzeum v Praze

V Muzeu hlavního města Prahy probíhá od 17. května do 28. srpna 2006 výstava "Pražské ghetto v obrazech", která představuje téměř 200 cenných obrazových dokumentů z 18. až 20. století, na nichž jsou zobrazeny hlavní památky pražského Židovského Města.

Výstava je členěna do třech základních tematických oddílů. První část je věnována ukázkám rabínských a rodinných podobizen obyvatel ghetta. Hlavní pozornost je však soustředěna na nejvýznačnější památky ghetta, tedy především na Staronovou synagogu a Starý židovský hřbitov. Třetí část je věnována samotnému Židovské Město, které zachytili pražští malíři především v době jeho přestavby, jež také vedla ke vzniku Židovského muzea. Výstava probíhá u příležitosti 100. výročí založení Židovského muzea v Praze. 

Zájem umělců o židovské ghetto v Praze je celosvětovým unikátem, jak uvádí kurátor výstavy PhDr. Arno Pařík: 

Kurátor výstavy PhDr. Arno Pařík. Za ním je obraz z cyklu obrazů pohřebního bratrstva s pohledem na starý vchod na hřbitov s bránou a na pumpu, která nese letopočet 1689 a byla zřízena po požáru ghetta. U ní si myli ruce lidé, kteří opouštěli hřbitov. - Foto: Jana Šustová

Kurátor výstavy PhDr. Arno Pařík. Za ním je obraz z cyklu obrazů pohřebního bratrstva s pohledem na starý vchod na hřbitov s bránou a na pumpu, která nese letopočet 1689 a byla zřízena po požáru ghetta. U ní si myli ruce lidé, kteří opouštěli hřbitov.Foto: Jana Šustová

"Od konce 18. století a zejména od počátku 19. století v židovském ghettu pracovali významní čeští umělci a hlavně to byli, což je pozoruhodné, vlastenečtí umělci jako Antonín Mánes, Antonín Machek, Josef Mánes, Bedřich Havránek, Jaroslav Čermák, Vojtěch Hynais, Luděk Marold a další. To je úplný unikát. Jediný případ, kde najdeme něco podobného, je Amsterodam, kde sice židovské osídlení bylo daleko mladší, až ze 16. století, nicméně bylo také velmi významné a památky, jako je Portugalská synagoga a Starý židovský hřbitov, jsou proslulé. V ghettu maloval Rembrandt van Rijn. Pouze Amsterodam by se dal srovnat s Prahou do množství památek a zájmu o židovské město a jeho památky ze strany místních umělců. Jinak žádná jiná židovská obec nevzbuzovala takový zájem, žádná neměla památky tak bohaté jako právě Praha. A to byl důvod, proč sem jezdili návštěvníci, proč vznikly proslulé pražské židovské legendy, proč se židovským městem a jeho historií inspirovalo mnoho spisovatelů a umělců. Praha byla jedním z mála míst ve střední Evropě, kde existovalo kontinuitní židovské osídlení. Sice třikrát došlo k vyhnání Židů, ale vždy jen na krátkou dobu a Židé se zase vrátili a významné památky, jako Staronová synagoga nebo Starý židovský hřbitov, nebyly nikdy zbořeny. I když všechna ostatní města jako Vídeň, Řezno a mnoho dalších měla také židovské osídlení, Židé byli odtud vyhnáni už ve středověku, synagogy a celé židovské čtvrtě byly zbořeny a materiál byl použit na něco jiného. Díky této historii, která nemá srovnání, Praha získala v židovském světě zvláštní pověst "Matka v Izraeli", jako jedno z nejvýznamnějších židovských středisek. Praha byla po několik století nejpočetnější židovskou obcí v Evropě vedle Amsterodamu a Soluně, ale ještě větší byl její význam jakožto kulturního centra. Byla místem, kde se poprvé mimo Itálii začaly tisknout hebrejské knihy a odkud se hebrejský knihtisk rozšířil po celé záalpské Evropě."  

A nyní si podrobněji povíme o třech základních tematických oddílech výstavy Pražské ghetto v obrazech. 

1. část: Portréty obyvatel pražského ghetta

Anonym: Portrét Wolfa Moschelese, kolem 1790 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Anonym: Portrét Wolfa Moschelese, kolem 1790Foto: © Židovské muzeum v Praze

Osvícenství přineslo do života obyvatel pražského ghetta významné změny. Zatímco židovské obce ztratily některé své pravomoci, pro jednotlivé občany se uvolnila různá omezení, především v oblasti vzdělání a podnikání. Mnozí Židé brzy dosáhli významného postavení jako zakladatelé průmyslových podniků, bankéři a velkoobchodníci, nebo získali uznání ve svobodných povoláních. Nová potřeba reprezentace emancipující se společnosti dala vzniknout celé portrétní galerii duchovních představitelů pražské židovské obce, stejně jako portrétům příslušníků patricijských a podnikatelských rodin Židovského Města. Autory těchto podobizen byli zpočátku často anonymní malíři, ale na začátku 19. století již pracovali pro objednavatele z ghetta nejlepší pražští portrétisté, jako Antonín Bayer či Antonín Machek, o něco později byli autory těchto podobizen první židovští žáci pražské Akademie, jako Šimon Jakub Arkeles, Adolf Aron Pulzer nebo Josef Bindeles. Jedním z nejlepších pražských židovských portrétistů 19. století se stal Ignác Josef Porges. 


2. část: Staronová synagoga a Starý židovský hřbitov

Karel Würbs, S. Langer: Staronová synagoga z východu, 1836 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Karel Würbs, S. Langer: Staronová synagoga z východu, 1836Foto: © Židovské muzeum v Praze

Hlavní pozornost umělců se soustředila na Staronovou synagogu a Starý židovský hřbitov. 

Staronová synagoga je nejstarší a nejvýznamnější památkou pražského ghetta. Byla postavena v poslední třetině 13. století. Pozornost umělců přitáhla na počátku 19. století. Již ve 30. letech ji kreslili pražští vedutisté Karel Würbs, Vilém Kandler nebo Vincenc Morstadt. Jejich rytiny sloužily jako ilustrace pro nejstarší pražské průvodce. Interiér Staronové synagogy nakreslil Josef V. Hellich či Josef Mánes, jehož akvarel je nejvýznamnějším obrazem Staronové synagogy. K Mánesově interiéru Staronové synagogy Arno Pařík uvedl: 

"Je to jedna z jeho prvních prací - bylo mu 20 let. Velice pečlivě studoval interiér, který je doložen dalšími sedmnácti kresbami, na nichž zachycuje detaily zařízení. Obraz vypadá, jako by byl nebarevný, ale to je první dojem. Ve skutečnosti jsou na něm barevné akcenty: modrý kabát a punčochy muže, modrá obloha v oknech, červené prvky na svatostánku, červená opona a kalhoty muže a pokladnička. Je to velmi významný obraz, protože nám ukazuje, jak byla Staronová synagoga uvnitř zařízena, a také to, že se interiér téměř nezměnil kromě toho, že v 70. letech 19. století byla pořízena nová sedadla. Jinak téměř vše zůstalo na svém místě."  

Jan Minařík: Náhrobek rabi Löwa na Starém židovském hřbitově, 1899 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Jan Minařík: Náhrobek rabi Löwa na Starém židovském hřbitově, 1899Foto: © Židovské muzeum v Praze

Dále se na obrazech často vyskytuje Starý židovský hřbitov, který byl oblíbeným námětem několika uměleckých generací od konce 18. století. Prvním umělcem, kterého motivy ze hřbitova zaujaly, byl Antonín Mánes, jenž je autorem zhruba 20 kreseb, zachycujících motivy náhrobků. Arno Pařík uvedl: 

"Jeho zásluha je, že první tento motiv pochopil jako samostatné téma pro obrazovou kompozici. V romantickém krajinářství je náhrobek symbolem lidského života a vegetace symbolem pokračujícího života přírody."  

Matyáš Wehli: Starý židovský hřbitov a Pinkasova synagoga s výhledem na Pražský hrad, kolem 1855 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Matyáš Wehli: Starý židovský hřbitov a Pinkasova synagoga s výhledem na Pražský hrad, kolem 1855Foto: © Židovské muzeum v Praze

Nejvýznamnějšími malíři Starého židovského hřbitova se však stali až Bedřich Havránek a Matyáš Wehli, kteří zachytili malebná seskupení náhrobků v okolí Pinkasovy synagogy s výhledem na Pražský hrad. Tento výhled my už dnes neznáme, jak dodává Arno Pařík: 

"Dokud nestálo Rudolfinum a Uměleckoprůmyslové muzeum, ze židovského hřbitova se naskýtal fascinující pohled na panorama Pražského hradu, který je dnes vidět jen z nábřeží od Rudolfina. Tento pohled byl populární a najdeme ho na řadě obrazů. Židovský hřbitov byl v ghettu jediné volné místo se širokým obzorem, které bylo příjemné i na procházku a na odpočinek s výhledem na Pražský hrad."  

Na židovském hřbitově také malovali Jaroslav Čermák a Vojtěch Hynais, Jindřich Bubeníček, Alois Wierer či Jiří Jilovsky. Pohledy ze Starého židovského hřbitova se staly rovněž oblíbeným námětem secesních grafiků. O Jaroslavu Čermákovi Arno Pařík uvedl: 

"Jaroslav Čermák přijel do Prahy v roce 1852 s paní Gallaitovou, což byla manželka jeho mistra, známého historického pařížského malíře. Čermák žil v Paříži a potom v Holandsku a maloval protihabsburská témata. Židovský hřbitov ho oslovil; stejně jako maloval Černohorce, husity nebo vypovězení Čechů po Bílé hoře, tak podobně na něj zapůsobila židovská historie."  

K malebné tajemnosti Starého židovského hřbitova přispíval také černý bez, který tam dříve rostl, jak uvádí Arno Pařík: 

Matyáš Wehli: Náhrobky pod zakrslým bezovým keřem, kolem 1850 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Matyáš Wehli: Náhrobky pod zakrslým bezovým keřem, kolem 1850Foto: © Židovské muzeum v Praze

"Vegetaci na hřbitově tvořil černý bez, který je považován za velmi léčivou rostlinu, ale dodnes se nepodařilo zjistit, proč tam rostl - zda to má v židovské tradici nějaký význam. Ale už na prvních obrazech pohřebního bratrstva je vidět, že tam byl. Židé ho nijak zvlášť neudržovali, jen mu řezali větve a tím vznikly pokroucené stromky, které mají téměř antropomorfní charakter lidských postav nebo přízraků."  


3. část: Pražské Židovské Město

Jan Minařík: Asanace pražského ghetta, 1906 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Jan Minařík: Asanace pražského ghetta, 1906Foto: © Židovské muzeum v Praze

Třetím tematickým okruhem výstavy jsou stísněné uličky a omšelé domy pražského Židovského města, které však zpočátku nevzbuzovaly takový zájem umělců jako Staronová synagoga a Starý židovský hřbitov. Teprve rozhodnutí o asanaci Židovského Města a začátek jeho demolice koncem roku 1896 vyvolaly vlnu širšího zájmu umělců o ghetto. Přestavba Josefova probíhala s největší intenzitou v letech 1897 až 1907, z nichž pochází nejvíce obrazových dokumentů. Ty už vznikaly se záměrem zachytit podobu rychle mizejících uliček a zákoutí ghetta. K nejvýznamnějším malířům tohoto období patřil krajinář a ilustrátor Václav Jansa, který v letech 1895-99 zachytil uličky ghetta v řadě akvarelů. Mezi první malíře Židovského Města se řadí Luděk Marold, Václav Hradecký, J. Jakesch a J. Douba. O Václavu Hradeckém Arno Pařík uvedl: 

Václav Hradecký: Finis ghetto - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Václav Hradecký: Finis ghettoFoto: © Židovské muzeum v Praze

"Novým objevem je soubor prací Václava Hradeckého, což je známý karikaturista. V roce 1896, když začala asanace, jako jeden z prvních maloval v ghettu skizzi. Ty mají na sobě díry od připínáčků, takže jsou asi z velké části malovány v plenéru. Jeho hlavní prací byl obraz Finis ghetto. Tomu ale předcházel jiný obraz, který se nedochoval, je znám jen z reprodukce ve Světozoru. Zachycuje známý pogrom židovského města o Velikonocích roku 1389, který byl největší tragédií v historii pražské obce. Pogrom je dobře líčen jak v katolických tak i v židovských pramenech a rovněž byl literárně zpracován Aloisem Jiráskem v 2. dílu knihy Mezi proudy nazvaném Syn ohnivců, což bylo publikováno v roce 1888. Obraz byl zřejmě inspirován tímto líčením. Ten druhý obraz, který nemáme, ukazuje skutečně pogrom v židovském městě, obraz Finis ghetto je až druhá fáze, kdy tam vtrhla opilá chátra a plundrovala ghetto, synagogy, vytáhla knihy a svitky. K oběma obrazům byl Hradecký zřejmě inspirován rozhodnutím o asanaci židovského města a dal tomu obrazu název Finis ghetto, což byl název vítězného projektu na asanaci. Tím zřejmě parafrázoval a ironizoval zápal pražského magistrátu pro přestavbu ghetta."  

Na počátku 20. století namaloval své nejznámější pohledy ze Židovského a Starého Města A. Slavíček. Tehdy zde pracovali také J. Minařík, S. Feikl, A. Körber či A. Wierer. V početných replikách naivního malíře A. Kohna pokračovala tradice zdejších motivů až do 20. a 30. let 20. století. 

Štít masných krámů v pražském ghettu (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy) - Foto: Jana Šustová

Štít masných krámů v pražském ghettu (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy)Foto: Jana Šustová

Významným námětem z pražském Židovského města byly židovské masné krámy v Masařské ulici, které jsou proslulé zejména díky třem obrazům A. Slavíčka, ale také díky Janu Minaříkovi a Stanislavu Feiklovi. Na obrazech je možné vidět znak pražských židovských řezníků, jejichž cech byl založen roku 1620. Toto znamení s klíčem je součástí stálé expozice Muzea hlavního města Prahy. 

Další obrazy z ghetta zachycují obchodnické scény. Nejživější obchodní tepnou tehdy byla Úzká neboli Zlatá ulice, která se nacházela v dnešní jižní části Maiselovy ulice v místech, která vedou ke kostelu sv. Mikuláše. Tato ulice byla nejkratší spojnicí mezi Židovským městem a Starým Městem se Staroměstským náměstím. Tato ulička zaujala několik umělců - například Luďka Marolda, jak uvádí Arno Pařík: 

"Jeden z nejlepších obrazů od Luďka Marolda se jmenuje V Židech a zachycuje scénku z Úzké uličky - typickou scénku koupě kabátu u vetešníka. Je na něm nedůvěřivý zákazník, který si kabát zkouší, a okolo něj je dav, který přihlíží. Obraz je skvěle namalovaný a jako většina Maroldových prací je nedokončený, což mu dodává svěžesti."  

Vojtěch J. Bartoněk: Koupě bot u vetešníka v Úzké uličce, 1901 - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Vojtěch J. Bartoněk: Koupě bot u vetešníka v Úzké uličce, 1901Foto: © Židovské muzeum v Praze

Další výjev ze Zlaté uličky zachytil Vojtěch Bartoněk, který se zaměřil na scénu na nákupu bot a smlouvání u vetešníka ve Zlaté uličce. Na obraze jsou čitelná i jména obchodníků na cedulích, která jsou z této i pozdější doby zachycená rovněž na fotografiích. 

Díky četným dílům několika generací pražských malířů a grafiků paradoxně dnes patří zbořené Židovské Město k nejlépe dokumentovaným částem staré Prahy. 

Adresa výstavy:
Muzeum hlavního města Prahy, Na Poříčí 52, 180 00 Praha 8
Otevřeno denně mimo pondělí 9 - 18 hod. od 17. května do 2. srpna 2006 

Autor:  Jana Šustová
 

Nové články v rubrice

  • 14. prosince  2014 v 22:05     Audio  rubrika: Zprávy

    Americké ministerstvo zdravotnictví podpořilo provádění obřízky

    V posledních letech na Západě sílí snahy o zákaz rituální obřízky, kterou neinformovaní aktivisté označují za týrání dětí. Teď ale tento tisíce let starý rituál získal naopak podporu.

     
  • 14. prosince  2014 v 22:05     Audio  rubrika: Zprávy

    Mosty k rómskym talentom

    Nenápadné občianske združenie Pramienok založila Katarína Poláková z Bratislavy pred 12 rokmi. Cez artterapiu a umenie objavujú spolu s manželom talentované rómske deti, i tie postihnuté a prepájajú vzťahy takýchto detí z vidieka s mestom i vzťahy detí z detských...

     
  • 14. prosince  2014 v 22:05     Audio  rubrika: Zprávy

    Roráty mají v Česku dlouhou tradici

    Roráty je lidový název pro výlučně českou podobu mše ke cti Panny Marie v adventní době. Kam sahá historie této mše, jak vznikla a zda se slouží i v dnešní době, se dozvíte v následujícím příspěvku.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas