Alevité
O islámu se v posledních letech často mluví, rozdíly mezi šíity a sunnity by ale asi většina z nás vyjmenovat nedokázala. A to možná ani nevíte, že třetina muslimů, kteří přicházejí do Evropy, jsou ve skutečnosti alevité. V Turecku tvoří alevité až pětinu obyvatelstva.
Muži a ženy v červeném a zeleném spolu tančí v kruhu, recitují básně a modlí se. Muži a ženy společně, mezi sunnity nepředstavitelná záležitost. Jsou-li srdce čistá, je čisté shromáždění mužů a žen, říká duchovní vůdce alevitů. Obřadu se říká sema, sema symbolizuje univerzum. Místem setkání není mešita, ale kulturní středisko. Největší turecké středisko v Malatyi.
U vchodu už na mne čeká hlavní představitel tamních alevitů, Hasan Meseli. Vstupujeme do rozlehlé haly, namísto Alláha či tradičních arabských znaků visí včele místnosti obří portrét Atatürka, vedlo něho pak obrázek Aliho ibn Abu Taliba. "Krátce po smrti proroka Mohameda došlo mezi muslimy k rozkolu. Zatímco sunnité uznali za nástupce Abú Bakra, zvoleného chalífa, šíité považovali za nástupce člena Mohamedovy rodiny - zetě Alího Ibn Abu Taliba," vysvětluje mi Hasan Meseli.
Tak jako katolíci a protestanté svedli v historii řadu krvavých bitev, stejně se dodnes sváří sunnité s šíity. Alevité jsou další odnoží, se šiíty je spojuje láska k Alimu a dvanácti imámům, značný vliv mělo na jejich víru i východní křesťanství, jelikož Anatolie náležela až do 11. století k Byzantské říši. "Někdo říká, že nejsme muslimové, ale to je naprostá lež. Jsme muslimové, věříme ve stejné věci," rozčiluje se Hasan Meseli.
Alevité nemají mešity, neuznávají pět pilířů islámu, ani islámský právní kodex šaríja, nedrží ramadán, nemodlí se pětkrát denně, nezakazují pít svým ovečkám víno, pouť do Mekky pro ně není povinná. A nenadřazují muže ženám. "Nepožadujeme, aby ženy měly zakryté vlasy, nechceme, aby Turecko bylo muslimskou zemí. Následujeme cestu nastoupenou Atatürkem."
Zejména nacionalistům jsou alevité trnem v oku - kromě vlažné víry jim vyčítají levicovost. Vyobcování a staleté pronásledování jim vtisklo silnou sociální tvář. Humanismus je hlavním znakem alevitské církve. Ani v dnešním Turecku to nemají alevité jednoduché. "Jsou lidé, kteří nás napadají. Jsem z toho nešťastný, my neděláme nic špatného, a jak známo, islám násilí neakceptuje," říká pan Meseli.
Přesto došlo poměrně nedávno, v roce 1995, během kulturního a náboženského festivalu v Sivasu k napadení umělců. V plamenech zahynulo na 37 lidí, většinou alevitů. Viníci byli dopadeni, ale tresty byly směšně nízké. Podle úřadů si oběti svůj osud zavinily samy provokováním davu. "Na rozdíl od sunnitů samozřejmě nedostáváme od státu téměř žádnou finanční podporu," stěžuje si hlava malatyiských alevitů, kterých je v čtyřsettisícovém městě čtvrtina.
Děti alevitů se musí ve škole učit sunnitský výklad islámu, v alevitských oblastech, což jsou především pobřežní oblasti a pruh uprostřed Turecka, staví sunnité své mešity. Alevité zůstávají určitými náboženskými disidenty dodnes, i když Evropská unie tlačí na jejich zrovnoprávnění. "Nemůžeme si nijak stěžovat, ale čas od času k nějakým incidentům dojde, možná za tím stojí fašisté, možná islamisté, my podobné věci každopádně odmítáme," téměř zvyšuje hlas Hasan Meseli.
Vydáváme se na prohlídku kulturního centra. Jde o velkou budovu na okraji města. Slouží mnoha účelům, mladí tu navštěvují hudební kroužek, konají se tu svatby, školení, pořádají tu výtvarné kursy. A samozřejmě nemůže chybět sema. Projevím přání se alevitského církevního obřadu zúčastnit, mám ovšem smůlu. "Bohoslužbu míváme každý pátek večer, ale teď je období sklizně, tady se všude v okolí pěstují meruňky, ale samozřejmě i obilí, takže farmáři mají hodně práce, jsou příliš zaměstnaní. Proto máme prázdniny a společně modlit se budeme až v září."
