Severní Korea: křesťané a mučedníci

O křesťanech v Severní Koreji se píše sporadicky, hlavně proto, že o nich existují pouze kusé informace. Pocházejí hlavně od těch, kterým se podařilo ze země uprchnout. Časopis Newsweek má ale tentokrát na svých internetových stránkách mimořádně zajímavý článek s podtitulem: "Severokorejským křesťanům hrozí poprava za hřích víry - i tak ale jejich počet roste".

Článek začíná skutečným příběhem Son Jong-nama, který se narodil v Severní Koreji a zpočátku se mu nežilo špatně. Byl totiž synem vysoce postaveného vojenského představitele, takže doma nepoznal starost o to, zda budou mít co jíst. Později on sám vstoupil do armády a díky svému životopisu se dostal do elitní jednotky, jež chránila severokorejské vůdce.

Potom se ale věci začaly měnit. V polovině 90. let postihla Severní Koreu řada přírodních katastrof a skončila pro ni podpora sovětského sponzora. Její ekonomika se prakticky zhroutila. Jednoho dne se Sonova těhotná manželka dopustila osudné chyby: neopatrně kritizovala špatné vedení země.

Následoval výslech, při kterém ji jeden z vyšetřovatelů kopl do břicha. Sonova manželka posléze potratila a se svým rozčarovaným mužem se rozhodla emigrovat na jih. V roce 1998 vzali svoji malou dceru a utekli přes hranice do Číny. Žena ale krátce na to zemřela. Son se v Číně setkal s jihokorejským misionářem, který pomáhal utečencům dostat se na svobodu.

Díky němu se stal Son křesťanem - objevil víru, ke které se přidává stále více zubožených Severokorejců, hledajících Boha. Sona to ale vedlo k dalšímu kroku, který pro něj může mít smrtelné následky. V roce 2004 se rozhodl vrátit do země, ze které se mu podařilo uniknout, tentokrát ale s jasným posláním: hlásat mezi Severokorejci evangelium.

Dnes čeká v Pchjongjangu na vykonání trestu smrti. Byl k němu odsouzen pro svoji víru. Režim se sice tváří, že připouští náboženskou svobodu, dokonce udržuje v chodu potěmkinovské katedrály. Věřící do nich mohou zajít v neděli na bohoslužby, ovšem lavice jsou prošpikované stranickými kádry.

Realita je taková, že režim diktátora Kim Čong-ila tvrdě pronásleduje věřící a trestá je s mimořádnou krutostí, včetně veřejných poprav. Podle aktivistů, sledujících situaci v zemi, se Kim obává každého náboženství. On sám je totiž se svým diktátorským otcem Kim Ir-senem v centru bizarního kultu osobnosti s celou řadou náboženských prvků.

Todd Nettleton z americké křesťanské organizace Hlas mučedníků říká: "Být křesťanem v Severní Koreji neznamená jen to, že následujete jinou víru. Chápe se to jako velezrada celého politického systému, který je vybudován kvůli zbožštění svého vůdce".

Nettleton a jeho spolupracovníci se momentálně snaží zachránit život odsouzeného Sona tím, že pomůžou vytvořit mezinárodní tlak na Pchjongjang. Současně s tím se snaží upozornit také na trend, kterému vnější svět nevěnuje pozornost: rostoucímu počtu severokorejských podzemních církví. Ty jsou plné občanů, kteří jsou ochotni se zříci své vlády ve jménu Boha.

Je těžké odhadnout, kolik je vlastně v současné Severní Koreji křesťanů. Odhady se pohybují od desítek tisíc až po statisíce. Většinou jde o protestanty. V zemi je také nejméně 10 000 buddhistů - ovšem podle vládních zdrojů. Mnoho Severokorejců našlo cestu k víře podobně jako Son. Utekli do Číny, kde se setkali s jihokorejskou misií, jež sehrává klíčovou úlohu v pomoci utečencům dostat se odtud do Jižní Koreje. Pokud by je totiž chytila čínská policie, předala by je zpět severokorejskému režimu, což znamená, že jejich osud by byl smutný.

Jihokorejský protestantský pastor, který se z bezpečnostních důvodů představil pouze jako Son, uvádí, že křesťanství se v Severní Koreji šíří jako nekontrolovaný požár v lese. Experti dodávají, že Kimův režim byl sice úspěšný v potlačení organizovaných církví, co ale nedostal pod kontrolu, je fakt, že lidé se s rostoucím utrpením stále víc obracejí k náboženství.

Většina cizinců si neuvědomuje, že křesťanství hrálo ohromnou roli v korejských dějinách. Na Korejský poloostrov se dostalo koncem 19. století, hlavně díky americkým misionářům. Bylo to v čase japonské kolonizace a nová víra se rychle stala populární formou odporu. Pchjongjangu se tehdy říkalo "Jeruzalém Východu", neboť tam probíhala spousta vzdělávacích a evangelizačních duchovních aktivit.

Vyrůstala tam také manželka známého amerického evangelisty Rut Grahamová. Ve dvacátých letech minulého století studovala na tamní internátní škole. V roce 1950 uteklo na 3 milióny křesťanů směrem na Jih. Začala totiž korejská válka. Dnes se zhruba 40 % obyvatel Jižní Koreje hlásí ke křesťanství, většinou jsou to presbyteriáni nebo metodisté.

Díky těmto počtům je Jižní Korea nejkřesťanštější zemí Asie, hned po katolických Filipínách. Tamní megacírkve vysílají do okolních zemí celou armádu misionářů. 16 000 jich působí v zámoří, což je druhý nejvyšší počet na světě. Víc misionářů mají pouze Spojené státy. Nedávno se dostali jihokorejští misionáři nechtě do titulků světových médií, když dvě desítky z nich unesli teroristé afghánského Talibanu.

Severní Korea ale dělá vše pro to, aby víru vymítila. Dokonce i sousední Čína dopřává věřícím mnohem více svobody. Proto není bez zajímavosti, že samotní severokorejští vůdci prošli náboženským vzděláním. Kim Ir-sen pocházel ze zbožné presbyteriánské rodiny a jako dítě dokonce hrával v kostele na varhany. Mimochodem, severokorejští křesťané poznamenávají, že je až šokující, co všechno si Kim z křesťanského učení půjčil.

Členové strany se například musí učit desatero přikázání správného politického chování. V sobotu ráno se pak konají pravidelná setkání sebekritiky, ve kterých účastníci vyznávají hříchy proti svým soudruhům. Kim Čong-il ale v žádném případě nesnese uctívání jakéhokoliv jiného boha - kromě sebe.

Přesně to je důvod, proč většina severokorejských křesťanů musí žít v tajnosti. Jihokorejská misionářka Čoj Ju-jang říká: "Je to jako římské katakomby. Severokorejské církve se musely uchýlit do podzemí, aby přežily. Křesťanství se odevzdávalo z generace na generaci a vytvářely se rodinné církve". Čoj je dnes 69 let, ale půl století strávila v Severní Koreji, než se jí odtud podařilo v roce 1998 uprchnout.

Jak poznamenává, její rodina nikdy nedala víru veřejně najevo. Doma ale pod peřinou tajně zpívali křesťanské písně. Někdy poslouchali vysílání rozhlasových kázání z Jižné Koreje. Ta na ně, jak říká, silně působila. "Měli jsme ohromnou touhu slyšet něco duchovního", konstatuje ve svém sparťansky skromném bytě v Soulu.

Ze Severní Koreje přicházejí občas zprávy o tom, jak se tamní křesťané snaží přežít. Ti, kteří tam zůstávají, stejně jako nově obrácení, jsou nuceni hrát s režimem podivnou a nebezpečnou hru na kočku a myš. Svoje Bible balí do igelitových sáčků a mají je zakopané někde za domem, pokud je nepotřebují.

Kazatelé, rozmístění v Číně, vedou někdy bohoslužby v Severní Koreji prostřednictvím mobilů. Vše se odehrává v pěti nebo deseti minutách, hlavně čtení z Písma a modlitby za nemocné a potřebné. Časové limity se musí dodržet, protože severokorejská policie se snaží zaměřit mobily věřících pomocí GPS.

Pokud policie chytí někoho, kdo provozuje tajnou bohoslužbu nebo pašuje do země Bible, může ho poslat do koncentračního tábora nebo ho rovnou zastřelí před přihlížejícím obecenstvem na náměstí. Britská organizace Forum 18, sledující porušování lidských práv a náboženské svobody, uvedla případ, kdy byl v roce 2004 takto popraven dokonce generál, který se stal křesťanem a začal evangelizovat své kolegy.

Režim s velkou pompou ukazuje své čtyři oficiální kostely, aby uchlácholil zahraniční návštěvníky. Ti si obyčejně neuvědomují, že věřící kolem nich jsou do jednoho členové komunistické strany, naučení hrát pro ně divadlo.

Když si uvědomíme míru represe, je těžké si představit, že by se mohlo organizované náboženství stát v dohledné době reálnou hrozbou pro Kima, a to i přes jeho paranoidní obavy. Podzemní církve mohou ale totalitní režimy vážně ohrozit. Stačí si vzpomenout na návštěvu někdejšího papeže Jana Pavla II. v rodném Polsku, a na to, jak těžkou ránu znamenaly pro komunistickou diktaturu.

Podobně v roce 1986 to byl katolický kardinál, kdo vedl v Manile protesty proti autoritativnímu režimu Ferdinanda Marcose. A v samotné Koreji sehrálo křesťanství důležitou roli v podzemním boji proti japonskému kolonialismu. Rostoucí přitažlivost tohoto náboženství v nynější Severní Koreji je zřejmým signálem, že stále více obyvatel této země hledá duchovní alternativu ke kultu osobnosti.

Právě tato potřeba se může stát pro režim osudnou. Příkladem je Son, který čeká ve vězení na popravu. Poslední zpráva o tom, že je ještě naživu, pochází z letošního března. Přesto boj souvěrců za jeho záchranu pokračuje. Doufají, že se jim podaří zabránit poslední Sonově proměně - v mučedníka víry. Tolik článek časopisu Newsweek.

autor: Daniel Raus
Spustit audio