23. února  2008  rubrika: Zprávy

Anglikánský arcibiskup se vyslovil pro zařazení některých zákonů islámského práva do práva britského

Anglikánský arcibiskup Rowan Williams - Foto:  www.archbishopofcanterbury.org

Anglikánský arcibiskup Rowan WilliamsFoto:  www.archbishopofcanterbury.org

Kdo by si myslel, že vztah církve a státu je na Západě jednou provždy vyřešen, je na omylu. Naopak, neustále probíhá diskuse o tom, kam až má sahat vliv náboženství a kde se má stát chovat neutrálně. Dokladem je článek na stránkách týdeníku Economist, který se podrobně věnuje větě anglikánského arcibiskupa Rowana Williamse z předminulého týdne. Nejvyšší duchovní představitel světové komunity Anglikánů prohlásil, že do britského práva bude třeba zakomponovat některé aspekty práva islámského.

Vyvolalo to skutečný poprask. A v záplavě komentářů nelze přehlédnout zmíněný Economist, který zastává tradičně sekulární hledisko. Williams řekl, že akceptování části šaríji bude doslova nevyhnutelné, pokud se má zachovat sociální soudržnost ve společnosti. Podle zmíněného časopisu vlastně nastolil starou otázku, kudy má vést dělicí čára mezi náboženstvím a státem - a zaujal špatný postoj. Většina evropských zemí se považuje za tradičně křesťanské a zájem o náboženství v nich spíše klesá. 

Mnohé ale otevřely dveře zaníceným muslimům a výsledkem jsou konfrontace mezi křesťanstvím a jinými vírami, a také mezi náboženskými a sekulárními hodnotami. V Británii se k tomu připojují navíc další komplikace. Především je tam právo vnímáno jako integrální součást lidské identity - podstatně víc než kdekoliv jinde na světě, s výjimkou Spojených států. Magna Charta je základní mýtus a když se zeptáte běžného obyvatele ostrovů, v čem je jeho země osobitá, odpoví vám, že v ní vládne zákon a férová soutěž. 

Takže se obyčejně se zlou potážou jakékoliv návrhy, podle kterých by se část obyvatelstva měla s touto základní hodnotou rozejít. Přesně tak to ale arcibiskup zase nemyslel. Má pravdu v tom, že mnohé otázky se už nyní rozhodují podle jiných než oficiálních tribunálů. Označil ale jako nebezpečný princip, podle kterého mají platit stejné zákony pro všechny. Británie je ale specifická i v tom, že tamní vláda spoléhá na nevládní organizace v nejrůznějších sociálních potřebách. Mezi nimi jsou samozřejmě také - a hlavně - náboženské organizace. 

Není v tom nic špatného, ale zvýrazňuje to skrytý konflikt mezi veřejně vyjadřovanou vírou a oficiální politikou. Například některé státem financované náboženské školy naprosto chybně chápou víru žáků jako podmínku pro jejich přijetí nebo studium. To samé platí někdy při výběru učitelů. Economist kritizuje i to, že katolické agentury odmítají svěřovat děti k adopci homosexuálním párům, což je nyní v Británii také proti zákonu. Záměrem zákona je zužovat prostor pro jakoukoliv náboženskou výjimečnost. 

A nakonec třetí komplikací na britských ostrovech je existence státní církve, jejíž dějiny jsou plné případů, kdy se prolínal vliv moci světské a náboženské. I když dnes existují Anglikáni po boku mnoha jiných církví a náboženských společností, jejich privilegia zůstávají. Oficiální hlavou církve je nadále královna. Anglikánské modlitební knihy schvaluje parlament a teprve minulý rok se premiér vzdal práva jmenovat biskupy. Mimochodem 25 z nich zasedá ve Sněmovně lordů. 

Ve světlé těchto anomálií navrhuje arcibiskup zmíněné církve, aby se privilegia rozšířila i na jiná náboženství. Ve skutečnosti by ale bylo mnohem lepší anomálie odbourat. V pluralitní společnosti nemá mít církev osobitý statut, stejně jako v sekulární zemi není řešení, aby zvláštní statut měly všechny víry. V demokratické diskusi má vítězit kvalita argumentů, nikoliv kvalita přístupu k mocenským strukturám. A důležité je, že rozhodnutí dělají občané, nikoliv teokraté. Kdyby přišla anglikánská církev o své výjimečné politické postavení, vůbec to neznamená, že by nehrála důležitou roli na veřejnosti. 

Otcové americké ústavy prohlásili, že nemá být žádné státní náboženství. I přesto ale náboženství ovlivňuje diskusi v Americe do takové míry, jaká připadá Evropanům naprosto nepřijatelná. Pro náboženství je tedy nejlepší, když je vystaveno soutěži s jinými myšlenkami - a není pro něj dobré, když se začne skrývat pod nějakou speciální ochranou. Stejné zákony pro všechny, založené na toleranci a svobodě projevu, nejsou nebezpečné. Naopak otvírají cestu k tomu, aby náboženství nic nestálo v cestě - uzavírá týdeník Economist

www.cnn.com - Foto:  Český rozhlas

www.cnn.comFoto:  Český rozhlas

 

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas