I když půjdu roklí
"Nemocný narušuje naše plány. A to je dobře," říká v jednom ze svých kázání mladý katolický kněz Leo Zerhau, který už řadu let vykonává pastorační službu v brněnských nemocnicích. "Nemocný člověk je velkou výzvou, naše plány chtějí uspokojit naše sobectví, ale nemoc nás vyzývá k obětavosti," dodává.
Leo Zerhau působil nejprve jako farář v Přímětcích u Znojma. Protože kdysi napsal brožurku kázání pro nemocné, povolali jej jako nemocničního kaplana z vesnice do velkoměsta. I když se mu moc nechtělo a o nemocných toho až tolik nevěděl.
Jaké to je, probouzet naději tam, kde už žádná není? Někdo prý jenom čeká na to, že všechno dobře dopadne, protože důvěřuje lékařům, ale tam, kde situace začíná být bezvýchodná nebo se nemoc stane chronickou, tam se většinou, dříve či později, přivolává zázrak.
Leo Zerhau prý nemá žádné zvláštní recepty. Pacientům, které navštěvuje, pomáhá rozhovorem, ale i modlitbou. Hodně se ptá a snaží se v každém člověku objevit a probudit vše životadárné.
"Možná budu působit jako zvrhlík, ale mě opravdu víc trápí, když vidím člověka, který podléhá zlu, než toho, který umírá," říká mladý kněz. Podle něj není biologický život absolutní hodnotou a tam, kde se z něj udělá absolutno, se touha po uzdravení může proměnit dokonce i ve velké zlo.
"Mám hlubokou důvěru v to, že i velmi těžké věci v životě člověka se mohou stát branou k něčemu dobrému," tvrdí. Ale přesto je to prý vždycky případ od případu: "Vzpomínám si na jednoho podnikatele, který vážně a dlouhodobě onemocněl. Bylo jasné, že se jeho život bude muset zásadně změnit. A bylo zajímavé sledovat, jak se v něm začala během té přestávky či možností nad věcmi přemýšlet objevovat touha žít lépe a poctivěji. Zejména v jeho obchodech a práci. Nevím, jak se mu to pak podařilo, ale přece jenom se k Bohu utíkal. Možná ani ne proto, aby mu nějak zázračně navrátil zdraví, ale jako k osobě, která mu může narovnat páteř."
