Sborníky k šedesátinám Tomáše Halíka
Doma není člověk prorokem, říká známé přísloví. Svým způsobem to platí i o teologovi, sociologovi náboženství a knězi Tomáši Halíkovi. Uznání se mu dostává více v zahraničí než doma, jeho myšlenky oslovují více lidi mimo církev než církevní autority. Toho si můžeme všimnout, když zalistujeme dvěma sborníky, které právě vycházejí u příležitosti dnešních Halíkových šedesátin.
Nakladatelství Lidové noviny přináší soubor s názvem Máš před sebou všechny mé cesty. Obsahuje stati, fotografie a grafická díla 60 domácích i zahraničních autorů. Druhý sborník s názvem Salvatoriána je dílem bývalých i současných Halíkových studentů a farníků. Co v nich zaujalo Teresii Bečkovou?
Mnoho lidí touží dotknout se tajemství. Snad proto je myšlenky a osobnost Tomáše Halíka tolik oslovují. Do Salvatoriánského sborníku přispěli ti, kdo Halíka osobně znají, a kdo se netají tím, že ovlivnil jejich život. Zaujme vás například stať bývalé studentky religionistiky, dnes řeholní sestry Denisy Červenkové, která se zabývá funkcí náboženství ve společnosti podle Halíka. Ona osobně k tomu uvádí:
"Tomáš Halík přirovnává náboženství k jazyku, říká, že je to komunikační nástroj nejenom v tom smyslu, že jím můžeme sdělovat určité obsahy, ale že je to zároveň struktura k porozumění světu, ba dokonce že to je určitá hlubinná struktura společnosti a její kultury. Tomáš Halík rozlišuje víru a náboženství, říká, že náboženství je něčím jako kulturním vyjádřením víry. Používá obraz, že náboženství je šatníkem víry. Zatímco víra je věc svobodné odpovědi na povolání nebo určité vydání se na cestu a proto můžeme říct, že křesťanství je podstatně vírou - cestou následování."
Přínosem náboženství pro společnost může být podle Halíka do budoucna to, že nás učí zacházet s proměnností forem v dějinách, nebát se mnohotvárné pestré plurality, ale naopak ji přijímat jako cestu vlastního obohacení. Denisa Červenková v tom vidí nepochybný přínos pro křesťanské komunity:
"To, co platí pro náboženství, platí také v církvi. Budoucnost církve spočívá právě v tom, že se naučíme přijímat tuto pluralitu - což někdy může být dráždivé a může to vést k tomu, že je pro nás těžko přijatelné, jak zájem o křesťanství nebo církev projevují lidé, kteří mají představy o Bohu někdy velmi vágní na způsob toho, co bychom označili za humanistický ideál Boha. A nejsme si tak docela jisti, jestli s námi skutečně sdílí ne náboženství, ale víru - čili to podstatné."
Přemysl Rut, který přispěl do dalšího sborníku pod názvem Máš před sebou všechny mé cesty, oceňuje pro změnu způsob, jakým Halík spojuje svět víry a umění:
"Já si vážím na Tomáši Halíkovi toho, že on zřetelně vnímá náboženství jako součást kultury. Ty dva pojmy se velmi často dostávaly do konfliktu a ten múzický vztah k náboženství nebo teologický vztah k umění je něco vzácného - a to zejména z těch kněžských kruhů, protože to není běžné. Já samozřejmě nevím, co za tím je ,jestli jsou to ty rodinné Halíkovy kořeny, jestli je to jeho tatínek jako editor díla Karla a Josefa Čapkových, nebo jestli je to bytostná osobní potřeba - to asi spíš hlavně širší vzdělání, co Tomáše Halíka tímto směrem vede. Ale v každém případě je to nesmírně plodné, protože koneckonců ten vztah náboženství a umění je tu od samých začátků. Dá se dokonce předpokládat jakási prvotní hodnota zbožnosti a uměleckého výrazu z dob, kdy se tomu ještě tak neříkalo, a tak je to návrat k nějakým původním zdrojům."
Oba sborníky rozhodně stojí za přečtení. A zdaleka v nich nejde jenom o osobnost nyní šedesátiletého Tomáše Halíka. Myšlenky, o kterých se tam pojednává, totiž daleko překračují jednotlivého člověka. Jsou obecné a popisují hledání, jež nás provází životem.
