Finský vrah a jeho "civilizační role"
Finský mladík přišel do školy a postřílel tam deset lidí, většinou studentek. Pak se pokusil o sebevraždu, která se povedla. V jeho písemné pozůstalosti se našly texty, v nichž se přiznal k nenávisti k lidem. Ve Finsku to byl už druhý případ. V Evropě je takových vícero. V USA, které jsou v tomto směru zemí průkopnickou, ještě o cosi víc. Odborníci se snaží tyto činy interpretovat.
Poukazují na dostupnost střelných zbraní. Pro USA a Finsko je to významná okolnost. Pro jiné země, kde se stalo něco podobného, už méně. Domnívám se, že významnějším vodítkem je ta nenávist. Kde se vůbec bere?
Nemám možnost zabývat se těmito případy zblízka. Jsem odkázán na rozklady, které přináší náš tisk. Nedovídám se z nich nic směrodatného o rodinném prostředí mladých vrahů. Jejich rodiče zřejmě případné interview odmítají, což chápu. Přesto tuším, že by se vodítko k pochopení našlo spíše tam.
Vražedná nenávist se nemusí projevit hromadným mordem, ale vraždou individuální. Třeba když skinhead zapíchne nebo utopí romského kluka. Nebo súdánského studenta. Nebo když mladík z polepšovny ubije vychovatelku. Nebo když se kluci v učňáku rozhodnou polít hořlavinou a zapálit kamaráda. Někdy jsou obětí destruktivity nikoli lidé, ale třeba desítky bažantů. Patří sem i narůstající šikana mezi školními dětmi? Domnívám se, že ano.
Kdysi jsem se ještě jako fungující psychiatr zabýval šikanou zblízka. Nejdostupnějším tématem mi byla tehdy (v 80. letech) šikana v armádě. Ta v učilištích byla méně častá. A šikana mezi školními dětmi byla výjimečná. Dnes je rozložení tohoto jevu jiné. Kriminalisté navíc zjišťují, že v agresivitě nezletilých přibývá krutosti.
Obávám se, že tyto jevy, co do skutkové podstaty a sociopsychologické anamnézy možná odlišné, mají společného jmenovatele. Je jím jakási narůstající nenávistná ničivost. Psychologové tomu říkají "volně těkající agresivita". To znamená, že jejím adresátem může být kdokoli a cokoli. Člověk, bažant nebo třeba telefonní budka. Vykonavateli bývají pravidla mladí lidé, nezřídka děti.
V Německu občas přijdou na stopu přípravám teroristického útoku, čili hromadné vraždy. Zadrženými bývají militantní muslimové. Buď oni sami, anebo jejich rodiče, pocházejí z islámských zemí. Objevují se však mezi nimi i rodilí Němci, kteří předstoupili na islám.
Ti první, marokánského či pákistánského původu, to je jiná kapitola. Jsou obětí frustrující nesouměřitelnosti tradičních civilizací s tou moderní. Zajímají mě ti druzí, rodilí Němci konvertující k islámu. Domnívám se, že mají mnoho společného s finským mladíkem. Ten se rozhodl pro individuální hérostrátovské gesto. Tamti si našli ideologické zdůvodnění téhož motivu a zařadili se do jakéhosi partyzánského šiku. U nás se nesluší mluvit o "střetu civilizací", brání tomu tzv. politická korektnost. Že ale existují náznaky čehosi takového, nelze popřít. Obdobné ideové zdůvodnění své volně těkající agresivity hledají ostatně i naši mladí mužové, označovaní za extrémisty. Je to matoucí. Tradiční dělení na pravici a levici, jak je provádí politologie, nevystihuje to, oč tu jde. Ty vražedné bojůvky, jednou pravicové, jindy levicové, spojuje něco zásadnějšího a hlubšího. Ona vražedná zloba, si někdy hledá takové či onaké ideové zdůvodnění, ale jindy je nepotřebuje.
Zesnulý papež Jan Pavel II. upozorňoval na civilizační posun, když mluvil o kultuře života a kultuře smrti. Bylo to přeslechnuto. Psychoanalytik Erich Fromm, jehož díla byla u nás předkládána a před 20, 30 lety dosti čtena a který nesdílel s papežem jeho víru, to říkal jinak. Psal o biofilii a nekrofilii moderní civilizace.
Vzpomínám též na Reného Spitze, klasika dětské psychologie. Byl to rakouský Žid, který před Hitlerem odešel do amerického exilu. Napsal tam knihu První rok života. Zatím nebyla do češtiny přeložena. Končí větou: Z dětí vychovávaných bez lásky vyrůstají dospělí jedinci plní nenávisti. V roce jejího vydání (1960) američtí školáci ještě nevraždili. Dochází k civilizačnímu posunu, který zasahuje i tradiční rodinu. Ji dokonce především. Ptám se: kolik lásky věnuje moderní rodina, sama o sobě velmi nestabilní, zaměřená na tzv. sociální jistoty, vnějškový prestiž a komfort, kolik lásky věnuje výchově svých dětí? Neptám se, kolik peněz věnuje financování jejich požadovaných aktivit včetně vybavenosti. Ptám se, kolik lásky. Mateřské a u nás ještě více otcovské. Když se někdo ptá, zda se mohou vyskytnout horory obdobné těm finským, německým, americkým, i u nás, nemám žádný rozumný důvod odpovědět NE. Dodávám jen slůvko "zatím".
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
