Neznámé dějiny východních křesťanů

Paul Marshall píše, že v roce 2002 se vydal do jihovýchodního Turecka, aby se setkal s věřícími syrské církve, která tam existuje dvě tisíciletí, dnes má ale už jen několik tisíc členů. Řeč, kterou tito lidé mluví, je nejblíž jazyku, kterým kdysi mluvil Ježíš. Jde o syrskou aramejštinu, turecké úřady ale nedělají nic pro to, aby se ještě vyučovala někde na školách. Marshall se dostal do několika opuštěných vesnic, jedna se jmenovala Kafro. Obyvatele odtud vyhnaly útoky islámského Hizballáhu, takže je armáda pouze uzavřela a zapečetila.

Dostal se také do monastýru Tur Abdin, kdysi centra východního křesťanství, dnes trpícího pod restrikcemi turecké vlády. Byli tam poslední dva mniši. Ve městě Nusaybin, které se kdysi jmenovalo Nisibis, byla kdysi velmi známá křesťanská komunita, jež zde žila od druhého století. Pocházeli odtud velcí teologové a je zde kostel z roku 439. Je ale zamčený a opuštěný od konce 1. světové války, kdy odtud utekli obyvatelé před tureckým masakrem. Šedesát let už zde nejsou žádní křesťané, pouze tamní diecéze vyslala jednu rodinu, aby se nastěhovala do rozpadajícího se objektu a pokusila se ho zachránit před zkázou.

Kniha Phillipa Jenkinse vypráví příběh tohoto místa a tisíců podobných míst. Vypráví příběhy, jež byly zapomenuty. Příběhy, jež se kdysi udály od Maroka přes Keňu až po Indii a Čínu a jež byly pro křesťanství klíčové. Jenkins je historik, který zasvětil posledních 6 let svého života snaze informovat moderní čtenáře o duchovní podobě světa, který jsme zdědili - což je podoba ostře kontrastující s populární verzí. To, co píše, není překvapivé pro odborníky, ale je to objevné pro běžného čtenáře.

V předcházejících knihách popisuje Phillip Jenkins, jak se ve 20. století přesunulo těžiště křesťanství do třetího světa. Tvrdí, že Afričané a Asiaté rozumějí Bibli jinak než Evropané a Američané - vidí k ní velký prostředek ke svobodě. Zabývá se také úpadkem křesťanstva a rozmachem islámu v Evropě. Většinou se předpokládá, že centrem křesťanství je Evropa - a to kvůli obrovskému vlivu na její dějiny. Církev se zde rychle rozvíjela a starý kontinent byl v jistém smyslu pokřesťanštěn a udával tón této víře. Díky objevu Ameriky, zámořským cestám Evropanů a koloniálnímu období se pak křesťanství rozšířilo i do jiných částí světa - jako více méně evropský export.

Jenkins tvrdí, že tato představa je zcela mylná. Křesťanství se totiž od počátku šířilo na třech kontinentech - v Evropě, Africe a Asii. Tak tomu bylo i ve 14. století, kdy se z křesťanství stalo "evropské náboženství" nikoliv proto, že by k němu měli zdejší obyvatelé jiný vztah, ale proto, že zde nebylo zničeno. V 11. století žila v Asii třetina vyznavačů Krista, v Africe desetina a křesťanství mělo v tamních kulturách hlubší kořeny, než v Evropě. V době Karla Velikého měli představitelé východní církve mnohem větší vliv nežli římský papež. Katolikos Timotej v Mezopotámii byl stejně vlivný jako patriarcha konstantinopolský - politické a duchovní vedení od něj očekávala čtvrtina tehdejších křesťanů.

K jeho pravomocem patřilo jmenování biskupů v dnešním Jemenu, Arábii, Afghánistánu, Tibetu, Indii, na Srí Lance nebo v Číně. Asijská církev působila také v několika jazycích, od syrštinu, přes perštinu až po čínštinu. Timotej přeložil Aristotela a Platona do arabštiny. Tato církev se zrodila v kulturách, odlišných od Západu - přicházela do styku s židovstvím, islámem, buddhismem, konfucianismem a dalšími. Jenkins uvádí případ, kdy buddhistický misionář Pradžna přišel do čínského hlavního města a měl problém přeložit do čínštiny jisté svaté texty. Šel tedy za biskupem Adamem, hlavou čínské církve, který chtěl porozumět tomuto učení. Výsledkem byla několikaletá spolupráce na překladu sedmi svazků buddhistické moudrosti.

Jak tedy došlo k úpadku tamního křesťanství? Podle Jenkinse to způsobil kolaps křesťanství na Blízkém východě, v Asii a Africe ve 14. století, což nebylo kvůli vzestupu islámu. Jedním spouštěcím momentem byly nájezdy Mongolů, jež byly z hlediska islámu mnohem hrozivější, než například křižácké výpravy. Mongolové se navíc snažili spojit s křesťany - a někteří byli i mezi nimi. Takže křesťané byli považováni za potenciální pátou kolonu a na mnoha místech byli masakrováni. Později ale samotní Mongolové přijali islám a obrátili se proti křesťanům. Mezi lety 1200 a 1500 se počet křesťanů snížil z více než 30% na pouhých 6%. A od tohoto období se stala v rámci křesťanského světa dominantní evropská církev.

Další vlna velkého pronásledování východních komunit přišla začátkem 19. století s masakry Arménů a dalších křesťanských skupin. Když přišli po 1. světové válce Britové do Mezopotámie, zjistili, že jejich situace byla natolik zoufalá, že viděli východisku v jejich přestěhování do Kanady. V roce 1930 se uvažovala o čemsi podobném, tentokrát měla být cílovou oblastí Jižní Amerika. Po masakrech křesťanů Araby v roce 1933 odvezli Britové patriarchu do bezpečí na Kypr. Nyní probíhá zřejmě další vlna odchodu křesťanů, tentokrát z palestinských území, z Libanonu, Turecka a Egypta. V roce 2003 tvořili křesťané pouhá 4% obyvatelstva Iráku, ale mezi uprchlíky jich bylo 40 %.

Je znám příběh jakéhosi mnicha, který v 10. století odešel z Arábie do Číny, kde s hrůzou zjistil, že tam křesťané po několika staletích vymřeli. Teď ale probíhá už čtvrtá vlna šíření křesťanství právě v říši středu. V Číně chodí dnes do kostela víc lidí než v celé Evropě. Autor článku Paul Marshall vzpomíná na závěr ještě jednou na svoji návštěvu opuštěných zdí ve městě Nisibis. Jeho řidič tehdy začal zpívat smutnou píseň o holubicích, jež odletěly před orlem. Píseň končila prosbou "přiveď je v míru zpátky". A Paul Marshall dodává: "snad bude tato modlitba jednou vyslyšena".