Augustin Navrátil - něco jako zázrak
Náboženská svoboda a aktivní život církví - to je dnes naprostá samozřejmost. Ale připomeňme si - v letošním dvacátém roce od pádu totality - jaká byla realita ještě v době docela nedávno minulé: V době, kterou ovlivnil také Augustin Navrátil. Ten v roce 1988 vypracoval petici za respektování práv věřících a náboženskou svobodu. Tuto tzv. Moravskou výzvu podepsalo na 600 000 lidí! Nenápadný muž, Augustin Navrátil, tak inicioval jednu z nejmasovějších akcí odporu proti režimu v druhé polovině 80. let.
Augustin Navrátil, železničář a soukromě hospodařící rolník, muž, který celý život žil v jedné vesnici - to dokázal: pohnul myslí stovek tisíc lidí. Publicistka Petruška Šustrová si nepotrpí na velká slova, ale v případě Augustina Navrátila jasně říká:
"Augustin Navrátil byl něco jako zázrak. Jednak se - vlastně skoro celý život - handrkoval s komunistickou mocí, protože si nikdy nedal vzít ten svůj malý pozemek a byl soukromý rolník v době, kdy se to tady nenosilo, kdy byl něco jako bílá vrána - velmi zvláštní... Měl neustálé potyčky s úřady, ale skutečně - neustálé! Takže ho zavírali do blázince, zahajovali trestní stíhání... Takhle to šlo celý jeho život. Augustin Navrátil sepsal petici a většina lidí z jeho okolí to považovala za další důkaz jeho úpornosti."
Petice požadovala mj. odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do médií, propuštění uvězněných kněží a laiků nebo obnovení řeholního života. A životaschopnost Navrátilovy petice podpořily některé další okolnosti:
Petruška Šustrová: "Poměry se změnily. To už dávno nebyla padesátá léta, nebyla to už ani dusná sedmdesátá léta, v těch osmdesátých letech byly poměry volnější..., byl papež Jan Pavel II. a pražský arcibiskup Tomášek už změnil smýšlení. To už bylo běžné, že třeba mluvčí Charty za věřící se mu šel před začátkem, nebo po začátku, roku vždycky představit, když se ti mluvčí střídali... No a Augustinu Navrátilovi se podařilo prodrat do Arcibiskupského paláce, a pan Tomášek tu jeho petici podpořil."
Tato bezprecedentní Navrátilova akce není oslavována, není ani moc připomínána, zůstává skryta plynutím času. Petruška Šustrová podotýká, že je to na jednu stranu v souladu s jeho povahou.
Petruška Šustrová: "Protože Augustin Navrátil skutečně to svoje působení pojímal ryze jako službu. Netoužil po tom, aby byl oslavován... Ale ono je to také v souvislosti s tím, jak většina české společnosti víru přijímá. My jsme byli svědky toho, do jaké míry se připomínalo Několik vět. Ale ta obrovská petice Augustina Navrátila, která byla nejméně patnáctkrát větší a myslím, že to byla opravdu největší petice v komunistickém bloku za celé roky, tak to sem - tam, okrajově, někdo, nějaký pamětník s takovou sentimentální něhou... ale nebylo to téma pro média. To souvisí s národní povahou."
A je tu ještě jeden zásadní fakt, na který nesmíme zapomenout: požadavky petice Augustina Navrátila se nakonec vyplnily. A nejspíš daleko dřív, než se dalo čekat.
