Dušičky nám připomínají spojení generací minulých i budoucích
První dva listopadové dny podle katolického kalendáře vzpomínáme všechny svaté a také věrné zemřelé. Bez ohledu na náboženské vyznání se u nás i v okolních evropských zemích stalo obecně rozšířeným zvykem navštěvovat hroby našich blízkých. Modlitba za zemřelé ale není jen výsadou křesťanů, najdeme ji v nějaké podobě ve všech kulturách.
Slavit památku zemřelých 2. listopadu nařídil v roce 998 benediktinský opat Odilo. Tato tradice se rychle šířila po tehdejší západní Evropě, od 14. století zdomácněla i v Římě. Navazuje na starší svátek všech svatých, s nímž, jak říká teoložka Ivana Noble, úzce souvisí.
Ivana Noble: "Ten první den si připomínáme, že jsme připomínáni, že na nás pamatuje ta církev, ti všichni dobří lidé, kteří žili generace před námi a kteří nemřeli tak, že by tady po nich zůstala pustota a prázdnota, ale že žijí v Bohu, že se za nás také modlí, pamatují na nás, pomáhají nám do té míry, do které to jde překročit tu hranici od nich k nám."
Památka věrných zemřelých, které se lidově říká Dušičky, s tím úzce souvisí. V obou případech je důležitá paměť.
Ivana Noble: "My si tady připomínáme své předky, modlíme se za ně a dokonce se modlíme také za to, aby to, co oni ve svých životech třeba nezvládli dobře vyřešit a s čím odešli, tak došli nějakého spočinutí, aby to našlo nějakou dobrou podobu ještě potom, co nás oni opustili. Takže ten svátek všech zemřelých duší, ten svátek našeho připomínání předchozích generací, je nasměrován také na smíření a na přijetí, které jde od nás směrem k minulosti, aby nám ta minulost mohla otevírat dveře dopředu."
Intenzivní setkání s pamětí minulých generací můžeme prožít také na různých poutních místech. Silným zážitkem byla pro Ivanu Noble řeka Archeon v Řecku. Je jednou ze 4 řek, které podle řecké mytologie ústily do podsvětí a pak z něj zase vyplouvaly.
Ivana Noble: "Já jsem zažila to, jak turisté s autobusy přijížděli jednak k staré věštírně mrtvých, kde byl údajně jeden z vchodů do podsvětí, ale také vlastně pak přicházeli k té řece, která byla úplně krásně čistá a ledově studená a tak se z těch turistů stávali poutníci a oni, když vstupovali do té vody, tak jakoby vstupovali do nějaké společné prapaměti a tou prapamětí se vraceli zpátky, aby v ní znovu mohli najít svůj život. Aby v ní znovu mohli najít spojení s minulými generacemi."
Zajímavé je, že když na tato místa přišli první křesťané, nebořili to, co tam bylo před nimi, ale postavili své chrámy, ve kterých sice hlásali jinou víru, ale smíření s minulostí k ní patřilo stejně jako nárok pokračovat v tom, co jsme přijali.
A právě Dušičky nám připomínají spojení generací minulých i budoucích, spojení, které ale není jen lidské, patří do něj také Bůh.
