Peter Grossmann, kterému je letos 76 let, strávil 40 let na vykopávkách Deir Abú Míny, či jak se říká na Západě, kláštera svatého Míny v poušti nedaleko slaného jezera Marjut. Německý archeolog chtěl rekonstruovat život poustevníků, kteří tu působili před třinácti stoletími. V egyptském nedělníku Al-Ahram čteme, že jeho práci letos ocenila koptská církev oslavující památku nejslavnějšího egyptského světce.
Moderní příběh Deir Abú Míny začal v červenci roku 1905, když se tudy vracela z libyjské pouště na velbloudech skupina, kterou vedl archeolog Carl Kaufmann. Člověk z kmene Abú Alí mu ukazoval střepy, které našel v pouštních rozvalinách, a pak přišel beduínský chlapec a přinesl poutnickou láhev s řeckým nápisem. Hoch je zavedl k ruinám, které vypadaly jako větší osada, kterou si archeologové před odjezdem nakreslili a vyfotografovali. Systematické vykopávky zahájili o čtyři měsíce později. Objevili mramorovou sochu patřící ke hrobu světce a proláklinu, kterou považovali za antické divadlo, ale později se ukázalo, že je to nádrž posvátných koupelí. Opodál se našla další hliněná láhev, která posílila naději, že archeologové našli bájné město jménem Mar Mína.
Další fáze vykopávek začala roku 1961 a přinesla objev hlavní baziliky, které byla ve své době největší v Egyptě a jeho okolí. Původní stavba měla jako jiné chrámy starých křesťanů jedinou loď a později se stala součástí větší budovy s vnějšími opěrnými pilíři, které byly technicky opodstatněné ale esteticky spíše na škodu. Roku 1994 byla v jihovýchodní části lodi objevena kamenná pohřební komora a dvě neúplné nástěnné malby. Bazilika byla určitě několikrát přestavěna. Nedaleko od ní zřejmě stál výstavný dům, který užívali městští hodnostáři. Původní baptisterium stálo na západ od malé baziliky. Uvnitř byla malá místnost s křestní nádrží a vedlejší komnata, kde se odbývaly obřady přecházející vlastnímu křtu. Časem se přistavovaly další místnosti a baptisterium bylo čím dál větší. Příčinou mohla být rostoucí popularita místní církve nebo stále složitější křestní rituály. Při dalších vykopávkách byly objeveny vrstvy středověkého osídlení postavené na cihlových budovách z pátého a šestého století. Velké množství keramických střepů bylo nalezeno v domě ze sedmého století, který byl zřejmě postaven těsně před perskou invazí do Egypta, která dala místní křesťanské církvi okusit náboženské nezávislosti na byzantském centru. Poblíž místního kostela bylo vykopáno několik domů s jediným vchodem a jednou místností, které jsou pokládány za mnišské cely. Zdejší ulice s kolonádou byla asi 120 metrů dlouhá. Začínala u poutnických center a v blízkosti chrámu se rozšiřovala.
O slávu tohoto místa se postaraly léčivé zázraky, které jsou spojeny s blízkými prameny. Největší egyptský světec Mína je často označován za divotvůrce. Archeologové našli asi pět tisíc keramických lahví s jeho podobiznou, které byly plněny svatou vodou a poutníci je nesli domů svým nemocným příbuzným. Město mělo síť vodovodů, které napájely svaté prameny. Voda byla rozváděna k různým bazénům, cisternám, lázním a ubytovnám poblíž poutního místa. Klášter postavený na sever od chrámu byl zřejmě největší stavbou tohoto druhu v raném křesťanství. V okolí se pěstovalo víno, ovoce a jiné plodiny, ale prosperující město zřejmě nepřežilo deváté století.
Úplný příběh svatého Míny v původním podání spatřil světlo moderního světa v roce 1910, když byla při archeologických vykopávkách ve Fajjúmu objevena knihovna koptských rukopisů. Vyprávění zapsal roku 893 do šedesáti sloupců textu alexandrijský arcibiskup Anba Johanna. V církevní terminologii je světcův příběh označen syrským slovem mímar, které znamená "mluvit" ale i "pojednání". Tento mímar se skládal ze dvou částí. První vyprávěla příběh svatého muže od narození až po mučednictví a ze druhé se dovídáme, co se stalo s jeho ostatky, tj. jak byly pohřbeny v Marjutu a jak tu v 5. a 6. století vyrostl chrámový a klášterní komplex.
Svatý Mína pocházel ze vznešené egyptské rodiny. Jeho otec Eudoxius byl bratr místodržitele ve městě Nakios. Světcův strýc Anatolias žárlil na bratrův úspěch a podařilo se mu dosáhnout jeho vyhoštění do nějakého města v Libyi, kde se Eudoxiova žena Eufemia modlila k ikoně Panny Marie, aby jí dala dítě. Z ikony se ozval hlas řkoucí "amen". Když Eudoxia otěhotněla, pojmenovala své dítě Mína, které připomíná právě toto slovo. Chlapec přišel už v mládí o oba rodiče a v patnácti letech vstoupil do armády, ale odešel z ní, když císař Dioklecián zakázal křesťanství. Mína rozdal všechny své peníze chudým a odebral se do pouště, kde uslyšel hlas, který ho nabádal, aby se obětoval pro svou víru. Poustevník poslechl, vrátil se do města a veřejně přiznal, že je křesťan, načež byl krutě mučen a zavražděn.
Vypráví se, že Mína vydržel dvě hodiny v ohni, aniž pocítil bolest. Jiný příběh říká, že ho kati chtěli rozříznout, ale pila se rozpustila jako máslo, jakmile se dotkla jeho těla. Nakonec mu velitel vojska usekl hlavu. Po Mínově smrti prý mučitelé hodili jeho tělo do ohně, ale světcovi stoupenci ho z plamenů zachránili a po letech odvezli do Alexandrie. Loď, která je převážela, několikrát napadly mořské obludy s dlouhými krky a velbloudími hlavami. Ze světcových ostatků pokaždé vyšlehl plamen, který je zahnal. Když loď zakotvila, bylo Mínovo tělo naloženo na velbloudy a putovalo na jih od Alexandrie. Velbloudi se zastavili v poušti poblíž Marjutu a odmítli jít dál. Na místě byla zbudována kaple, která přitahovala poutníky, kteří věřili, že svatý Mína dokáže zázračně léčit nemoci. A tak postupně vzniklo celé město s lázněmi, tržišti a náboženskými budovami.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
