Adam Drda: Dominik Duka a ztichlá církev
Když česká média v minulých týdnech referovala o vážných kandidátech na pražský arcibiskupský stolec, na prvním místě o Dominiku Dukovi, nedokázala ho skoro nijak charakterizovat. Tedy, abychom byli přesní: novináři se snažili (a snaží) jeho osobnost vykreslit, jako by informovali o nastupujícím šéfovi nějakého velkého podniku či instituce ve státní správě nebo přímo politické strany. Jenže církev není ani jedno ani druhé.
Četli jsme, že Dominik Duka se za komunismu choval slušně a byl perzekuován; že je obratný diplomat; že má dobré vztahy s politiky, zejména s prezidentem Václavem Klausem, s nímž chodívá na Sněžku. Že jiní církevní hodnostáři se kamarádí s lidovci, ale Duka má styky v ODS. A taky se často opakovalo že téma majetkového vyrovnání státu a církve je - jak se Duka vyjádřil - "jeho životní evergreen."
Tyhle věci ale u pražského arcibiskupa a českého katolického primase buď neznamenají nic, nad čím bychom se měli pozastavovat - nebo jsou, co do významu pro současnou českou katolickou církev, v podstatě druhořadé.
Tak například (co se týká toho "nepozastavování") má Dominik Duka slušnou minulost. V roce 1975 mu byl odebrán státní souhlas s kněžskou činností; protože se před bolševiky neohnul, šel v roce 1981 do vězení a do převratu se živil u rýsovacího prkna ve Škodě Plzeň. Je to nepochybně úctyhodné, nelze to bagatelizovat, ale pro úřad, který Duka nově zastává, je snad rovná páteř za komunismu základní předpoklad.
Ledaže by to bylo s církví tak špatné, že bychom ji hodnotili třeba podle biskupa Františka Lobkowicze, kterého dle archivních dokumentů Státní bezpečnost pět let vedla jako tajného spolupracovníka... Ledaže by se o církvi všeobecně soudilo, že se nedokázala vyrovnat s těmi, kdo v ní za totality selhávali. Ano, je-li to tak špatné, pak si asi každý při čtení Dukova životopisu musí oddechnout...
A další charakteristiky? Dominik Duka je prý obratný diplomat, který má dobré vztahy s ODS i s prezidentem atd. Ovšem k čemu je to církvi dobré? Jak jí to prospěje? Miroslav Vlk měl na počátku své arcibiskupské dráhy s Václavem Klausem taky dobré vztahy, ty se ovšem rychle zkalily, když přišlo na lámání chleba, tj. na jednání o majetku. Proč by se to teď mělo vyvíjet jinak?
Ale co je důležitější: ústřední problém české katolické církve přece není majetek (na který má bezesporu právo) - ústřední problém je její postavení v české společnosti.
Nejen v politické sféře se postupně ustálilo přesvědčení, že církev se nemá plést do veřejného života, že na nejvýraznějším místě hierarchie má být člověk, který se pokud možno nebude vyjadřovat k ničemu, co přímo nesouvisí s náboženstvím a církevními záležitostmi. Přitom pravý opak je pravda: v zemi, kde patří korupce málem k běžnému politickému jednání, kde se vzmáhá na všech stranách populismus, kde narůstá rasová nesnášenlivost a kde je politická sféra ve stavu naprostého rozkladu, ve světě, na který útočí jedna ideologie za druhou, na zpohodlnělém kontinentě, který zapomíná na vlastní tradice, by měl být pražský arcibiskup slyšet, měl by veřejný život komentovat, vyjadřovat se k němu, být jeho integrální součástí. Měl by stejně razantně působit dovnitř církve. Není snad tohle důležitější než majetek?
Česká katolická církev je uzavřená do sebe, hlásí se k ní sice skoro tři milióny lidí, ale přesto jako by stála někde mimo většinovou společnost, jako by se její representanti až na několik světlých výjimek starali jen o finanční zajištění či narovnání, jako by biskupové byli vidět a slyšet jen ve chvílích, kdy v médiích komentují katedrálu, Vánoce a Velikonoce.
Církev by potřebovala mít v čele morální a intelektuální autoritu, nikoli v první řadě člověka, který to "umí s politiky". Dominik Duka, jakkoli si ho lze vážit, působil na významném postu poměrně nevýrazně mnoho let - a nějak se mi nechce věřit, že by se najednou zásadně změnil.
Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století
