Jako 15. svazek v rámci vydávání Souborného díla Tomáše Špidlíka vyšla v jeho kmenovém nakladatelství, v olomouckém Refugiu, kniha s názvem Vnitřně zakoušet. Podtitul díla zní Eseje pro duchovní cvičení. Mottem by mohla být slova sv. Ignáce z Loyoly, uvedená na zadní straně obálky: „Nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší věci vnitřně.“
Z počátku se zdá, že znalec východní spirituality a křesťanského umění, kardinál Tomáš Špidlík (nar. 1919), trochu čtenáře mate. Proč „eseje“? Pochopitelné by tu bylo slovo „podněty“ nebo „otázky“, něco, co by čtenáře stimulovalo, vedlo do hloubi duchovních cvičení, úkonu, při němž se má věřící křesťan především uzavřít do své samoty a v modlitbách rozmýšlet daná témata. Jasnější by vše bylo, kdyby kniha na první pohled nabízela cestu, prošlapaný chodníček, ověřený zkušeným předchůdcem, malinko manipulující, ale jen tolik, aby ten, kdo jej absolvuje, pocítil, že učinil něco prospěšného pro svou duši. Proto přece „cvičení“, protože by tu měla být přítomna určitá námaha a uspokojení z jejího překonání.
Ale nejde o sportovní výkon, a právě proto, že průvodce, otec Špidlík, je tak spolehlivý a znalý věci, vše známé a očekávatelné jako by hned na počátku dal stranou a úmyslně zvolil i nezvyklý titul. Tedy "eseje" - cosi jako pozvání k nahlédnutí možného způsobu myšlení, k dialogu, k rovnocenné účasti. Čtenáře nečeká žádná stereotypní pěšinka. Naopak, musí se připravit na trasu docela náročným terénem, na to, že čtené bude třeba nejen přečíst, ale hlavně promyslet, "proklestit" si vlastní směr skrze tento text.
Přitom vše vypadá tak jednoduše a přehledně. Vedle úvodu a závěru je zde 8 kapitol, dále rozdělených do kratších, čísly značených pododdílů, a ty ještě vždy na několik podkapitol. Pro příklad: Druhá kapitola má název Člověk před Bohem. Je rozdělena do 3 oddílů (Tajemství člověka, Svědomí, Povolání), přičemž 5 částí druhého z nich je nazváno: Vnitřní hlas Boží, Zpytování svědomí, Zvláštní zpytování svědomí, Pozornost k užívání jazyka, Člověk stvořitel sebe sama spolu s Bohem).
Na vymezené ploše jsou rozestavěny základní kameny. Autor počítá s tím, že čtenář fundament ovládá, proto ho připomíná jen zběžně. Především ukazuje, jak hluboko je možné v úvahách na dané téma dojít nebo alespoň dohlédnout. Opěrnými body je tu Bible, ale stejnou měrou i východní tradice, slova otců, dávných mnichů i moderních myslitelů. V této kompozici je Tomáš Špidlík virtuos, protože až se čtenář překvapeně zastaví, zjistí, že mu jeho společník ukázal věci známé až notoricky, ale že k nim současně nabídl neotřelý, nezvyklý, někdy až paradoxní klíč:
„Pro současného technologicky zaměřeného člověka je obtížné nalézt přesné a důstojné místo pro výraz srdce tak, aby bylo srozumitelné. Tím obtížnější se jeví popis toho, v čem spočívá modlitba srdce. Jedná se o lidskou aktivitu, kterou nemůžeme popsat vědeckými pojmy, obsaženými v základech naší civilizace. V podvědomí však mnozí tuší, že se jedná o něco, co přitahuje, co se týká – řečeno slovy současných myslitelů – skutečnosti metalogické.“
Příjemný je pocit, že autor nechce svým textem mást ani šokovat, i to, že není třeba přečíst na jeden „zátah“ knihu od počátku do konce. Jednotlivé části spolu sice souvisí a prostudovat dílo je jistě záslužné, ale také je možné vybrat jeden oddíl a tomu se věnovat podrobněji, neboť impulzů je v něm jistě dostatek.
Na konec je snad jasné, že slovo „eseje“ bylo pro volbu tohoto titulu nejpřiléhavější. Neboť promyšlenou literární formou kardinál Tomáš Špidlík dostatečně motivuje a navádí k následování i k samostatnému bádání. Tak jako rád vypráví o tajemství symboliky ikon, také v tomto díle jako by představoval jednotlivé složky, součásti i detaily křesťanského života. Jeho povinnosti i radosti. Je dobré jeho slovům důvěřovat a na pouť vnitřního zakoušení se vydat.
Tomáš Špidlík, Vnitřně zakoušet. Eseje pro duchovní život, Refugium, Olomouc 2009, str. 392.
