Omluva obětem pedofile, ale i pokárání biskupům
Těmito slovy je možné charakterizovat dopis Benedikta XVI. katolickým křesťanům v Irsku. Země, která se podobně jako mnohé jiné, vyrovnává s problémem zneužívání dětí kněžími. Jaký postoj má tedy k pedofilním skandálům papež?
Obětem zneužívání, těm, kteří zneužívali, rodičům, ale i irským biskupům adresuje papež Benedikt XVI. jasný vzkaz o tom, že církev nebude podobné chování skrývat a problémy nechce zlehčovat. Současně žádá o cestu uzdravení, obnovy a pokání. Budeme tedy svědky zásadní změny některých církevních tradic a nařízení? Přijde čas změny třeba v oblasti celibátu? Otázek je hodně. Jak vidí zmíněný dopis profesor Tomáš Halík?
Tomáš Halík: „Já si myslím, že je strašně důležité, že se k tomu papež vyjádřil a že bere tento problém vážně. Velmi oceňuji, že se celá řada církevních představitelů snaží o to, aby byly tyto věci nazvány pravým jménem a aby nebyly bagatelizovány.“
Tomáš Halík upozorňuje ale i na to, že je třeba věci vždy chápat v kontextu.
Tomáš Halík: „Tedy na jedné straně ano, je to skandál v tom smyslu slovo, co řecké slovo skandalon znamená. Je to pohoršení, je to kámen úrazu. A jsem strašně rád, že papež napsal i to, že má porozumění pro všechny, kdo něčím takovým prošli. Je pro ně někdy morálně i psychologicky těžké překročit práh kostela.“
I kdyby šlo o jediný případ, je takové jednání trestuhodné. Přesto není možné zapomínat také na fakt, že velká část sexuálního zneužívání se bohužel často děje v nejzákladnějším prostředí dítěte.
Tomáš Halík: „Je třeba vidět, že 8 z 10 případů sexuálního zneužívání se dějí ve vlastní rodině.“
Přesto není možné zpochybňovat rodinu jako takovou, soudí Tomáš Halík. Dalších 20 % sexuálního zneužívání dětí se děje mimo rodinu. Často třeba ve volnočasových zařízeních. A proto by i tyto instituce měly najít odvahu o podobných problémech otevřeně mluvit.
Jaroslav Šebek z historického ústavu Akademie věd oceňuje otevřenost papeže a připomíná, že jeho slova nesměřují pouze do Irska.
Jaroslav Šebek: „Tam je samozřejmě i ta výzva Benediktva XVI. k tomu, aby církev za svoje pochybení činila pokání. To je věc, která nepatří jen irským katolíkům. Ta patří všem společenstvím, kde se toto všechno dálo.“
I když je cesta pokání apelem a výzvou v duchovní rovině, je tu i rovina veřejná. A možná že právě zde na církev čeká ještě jedna výzva, která se už v některých zemích bere vážně. Větší otevřenost. Jaroslav Šebek: „Církev bude chtít být maximálně otevřená vůči veřejnosti a bude se snažit o těchto všech problémech otevřeně hovořit.“
Jedním z příkladů mohou být i slova jedné z významných osobností Vatikánu kardinála Waltera Kaspera, který v souvislosti se skandály řekl, že nyní není čas na to, aby církev ukazovala na omyly druhých. Církev v očích lidí ztrácí důvěru, a proto existuje jediné východisko: vyložit karty na stůl, viníky hnát k odpovědnosti a zajistit, aby se podobné případy neopakovaly.
