Jak židovská komunita vnímá žhářský útok ve Vítkově
Česká židovská komunita není v důsledku nacistické genocidy příliš početná. Své aktivity zaměřuje především dovnitř vlastního společenství a významné místo při tom má pochopitelně péče o přeživší šoa. Čeští Židé ovšem vnímají i společenské problémy. Nad jedním z nich obecnější důležitosti se zamýšlí předseda Židovské obce v Praze František Bányai.
Počátkem května proběhne soud s pachateli brutálního žhářského útoku proti romské rodině ve Vítkově. Židovská obec v Praze přispěla obětem nevídané brutality mezi prvními. Finanční pomocí dala najevo, že stojí na straně těch, kdo se stali obětí bezpráví, násilí a ponižování.
Židovská komunita je velice citlivá na jakoukoliv zlobu, nenávist a násilí spojené s nacionalismem, rasismem a xenofobií. Ty, kdo za takovými projevy stojí, vnímáme jako velké nebezpečí pro celou společnost. Dobře víme, že pomocí myšlenek rasismu a xenofobie se dá snadno ovládat a manipulovat, jsou mimořádně hrozivé pro svou setrvačnost. Připomeneme-li si jen nedávnou historii, je až nepochopitelné, jak snadné bylo v zemích bývalé Jugoslávie vyvolat nenávistné emoce. A všichni přitom vědí, že takto jednou vyvolaná nenávist bude ještě dlouho přetrvávat a hrozit.
Židé ve své historii zažili absolutní potírání lidských práv. Holokaust, šoa, přinesl židovskému, ale i romskému národu nekonečné utrpení vyvolané zlobou a nenávistí. Často se mluví o výjimečnosti šoa co do úmyslu nacistů i způsobu provedení nevídané masové vraždy. Současně je ale zřejmé, že v jistém ohledu srovnávat nelze – vždyť každé utrpení bez rozdílu je vlastně absolutní. Při žhářském útoku ve Vítkově byla těžce popálena dvouletá Natálka a následky krutého zranění si ponese celý život. Její utrpení fyzické i psychické bylo a stále je nesmírné a pro každého, kdo se s podobnou bolestí nesetkal, nepředstavitelné.
Zločince, kteří dopustili šoa, a žháře z Vítkova nelze srovnávat, i když vše nasvědčuje tomu, že vycházeli z podobných ideologií. Neonacismus neusiluje ve svých cílech o nic jiného než někdejší Třetí říše. V demokratickém systému jsou naštěstí takové a podobné programy mimo zákon. A tak nebudu předem soudit, protože k tomu jsou jedině povolané soudy, které se řídí trestním zákoníkem.
I když se zdržíme soudu o míře zločinu žhářů z Vítkova, považuji za jisté, že chuť takových a jim podobných je dnes omezena pouze jejich možnostmi. Prostorem, který je jim dán. Pokud se demokracie dokáže bránit proti extremismu, není modus operandi pro neonacisty velký. Zdá se mi však nepochybné, že v jiných podmínkách, v jiném čase, na jiném místě by se nejspíš chovali stejně jako nacističtí vrahové. Že by pravděpodobně neváhali upalovat ve velkém, střílet, zabíjet tak, jak to provozovali nacisté a jejich pomahači za 2. světové války, jako se to dělo při genocidách a etnických čistkách v Bosně, v súdánském Dárfúru nebo Rwandě.
Právě v souvislosti s připravovaným soudem nad pachateli žhářského útoku ve Vítkově je na místě si připomínat, jak nesmírně nebezpečné jsou pro společnost spolky a organizace, v nichž se sdružují lidé typu vítkovských žhářů. Jejich dnešní řádění není vlastně v záměru ničím jiným než přípravou na větší násilné akce. Podobně jako byl pouliční teror v 30. letech v Německu pouze předehrou k hrůzám, jaké lidstvo do té doby nezažilo.
