Dny smutku

17. duben 2010

Sobota i neděle jsou u nás dny smutku. Polská tragédie se stala důvodem k velkému zamyšlení pro celou Evropu – a nepochybně můžeme prohlásit, že o tomto víkendu jsme všichni Poláci. Široce sledovanými událostí byla samozřejmě veřejná tryzna ve Varšavě, posléze mše a vigilie a nakonec pohřeb v Krakově.

K uctění památky neštěstí polského vládního letadla se připojují všechny diecéze v České republice. Předseda České biskupské konference Jan Graubner oznámil, že dnes i zítra se církev přidá ke dni smutku v poledne zvoněním zvonů a modlitbou za zemřelé i pozůstalé. Při nedělních bohoslužbách se budou konat přímluvné modlitby. Na církevních budovách jsou státní vlajky na půl žerdi, nebo černé prapory. Za účasti představitelů státu sloužil včera v katedrále sv. Víta pražský arcibiskup Dominik Duka zádušní mši za oběti. Pokračuje Eva Hůlková.

"Je to určité memento pro nás všechny: abychom se zamysleli nad hodnotami svého vlastního života, nad hodnotovou stupnicí, kterou máme nastavenu. A abychom se snažili žít v perspektivě toho, že mezi životem a smrtí je opravdu tenká hranice... Může se stát, že člověk ten práh překročí dříve, než by koho napadlo," říká teolog Daniel Herman.

Daniel Herman: „Je to jistě tragédie, která nám připomíná, že ani osoby ve vysokých státních a politických funkcích nejsou nesmrtelné a nezranitelné. Myslím, že je to takové memento, ale to nemám na mysli pouze po té praktické stránce: že by třeba vedoucí osobnosti státu neměly létat stejným letadlem nebo jezdit stejným dopravním prostředkem. Ale i vysloveně po té lidské stránce: že opravdu nevíme dne ani hodiny... A měli bychom být připraveni převzít nejenom určité kompetence a odpovědnost, ale i být připraveni překročit ten práh mezi časem a věčností sami za sebe. Dívat se do té perspektivy, kterou už lidskými slovy nemůžeme nijak definovat, protože přesahuje naši zkušenost, do té perspektivy, která je právě na druhé straně toho prahu mezi časoprostorovým světem a mezi dimenzí, kde čas už nefunguje.“

Osud je někdy opravdu šílený režisér: vždyť kontext Katyně je téměř k neunesení....

Daniel Herman: „Rozumím bolesti polského národa, která je umocněna právě souhrou těch hrůzných událostí - vyvraždění velké části tehdejší polské elity a v takové jakési časové parabole nové postižení současné části polských elit... Je to až neuvěřitelné a kdybychom chtěli vyčíslit takovouto náhodu, tak bychom to asi ani nedokázali... Ale jak je vidět, i takové věci se mohou stát a jistě to může být pro nás i námětem k vlastní reflexi a přemýšlení. Nejenom o historických souvislostech, ale i o otázkách života a smrti - jak v tom praktickém životě, tak i třeba v životě osobností, kterým je v určité historické epoše svěřena veliká odpovědnost a kompetence. Myslím si, že je důležité velice efektivně využívat takovýto čas, protože může přijít situace, kdy už člověk nebude moci z nějakého důvodu ty kompetence vykonávat. Takže využijme času, který je nám svěřen, k tomu, abychom se jednou, při pohledu zpět, nemuseli stydět.“

Osudovost tohoto neštěstí vyvolává mnoho otázek, nad kterými se vznáší ta základní, filosofická: proč? Realitou života je to, že právě na ni je těžké najít odpověď.

autor: ehů
Spustit audio