Neuzdravená vina bloudí společností
Na neděli 27. června připadá Den památky obětí komunistického režimu. Toto datum bylo zvoleno symbolicky, protože právě před 60 lety komunisté popravili Miladu Horákovou. Civilizovaný svět byl tehdy zděšen a komunistický režim ukázal, že se nezastaví skutečně před ničím. Dnes je to historie a otázka zní, zda je potřeba ji stále připomínat? Odpověď je zřejmá.
Výročí našich moderních dějin – to je citlivá záležitost. Připomínají, jak se formovala nedávná historie a také spojují a svazují pokolení v čase: minulost s přítomností a s budoucností. Svobodná demokratická země musí připomínat Významným dnem v kalendáři památku obětí komunistického režimu! Tak se to ve slušné společnosti dělá: nežije se ze dne na den, ale v kontextu. Nezapomínat je životně důležité. Třeba jako obrana před snižováním a umenšováním významu toho, čím oběti komunismu i jiných totalit prošly. Teolog Daniel Herman zní hodně varovně:
Daniel Herman: „Zvláště v období 2. světové války nebo po roce 1948 přichází období tzv. státního teroru. To, myslím, jsou opravdu velice závažné skutečnosti. A je pozoruhodné, že ještě v době, kdy žijí přímí pamětníci, ať už zločinů nacismu nebo zločinů komunismu, tak zároveň nastává jakási relativizace těchto skutečností. Tzn. jsou mezi námi popírači Osvětimi i popírači komunistických gulagů. To jsou velice alarmující signály, které nás vedou k tomu, abychom si uvědomovali důležitost takovýchto výročí a abychom je vhodným způsobem připomínali.“
Co je vhodný způsob? Možná ten, kdy si uvědomujeme, že to slovo oběti má lidský rozměr osudů mnoha a mnoha konkrétních jednotlivců. Vyvlastněných sedláků, vyhnaných z jejich staletých gruntů, živnostníků i továrníků, kteří se rázem ocitli na jedné straně barikády - v bídě a zavržení, inteligence zadupávané po desetiletí do země nikoho, farářů a řeholníků trýzněných léta ve věznicích a lágrech. A za co? Za názor, za víru, za původ, za touhu po svobodě.
Daniel Herman: „Samozřejmě, že by připomínky takovýchto výročí neměly společnost atomizovat, rozdělovat, rozeštvávat proti sobě. Je třeba to citlivě zasazovat do celkového kontextu doby. Ale na druhou stranu je třeba především znát, abychom byli schopni se vyrovnat s minulostí, protože ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. A ta neuzdravená vina potom bloudí tělem společnosti. To jsou veliké důvody pro to, proč je třeba a je správné si takováto výročí, jako je den popravy Milady Horákové, velice zřetelně připomínat.“
A co ještě připomíná krutý osud Milady Horákové, popravené právě před šedesáti lety, a dalších obětí komunismu? Připomíná sílu lidského ducha, sílu osobnosti. Té se totiž každá totalita bojí. Neboť, řečeno s Danielem Hermanem, pouze manipulovatelnou masu bez vlastního názoru mohou totalitní režimy používat podle svých potřeb. A to je memento.
