Lužičtí Srbové
Žijí už po staletí v Německu, ale Němci to nejsou. Etnografové je označují za nejmenší slovanský národ. Nikdy neměli vlastní stát a tak se musí dvojnásob snažit, aby si uchovali svůj jazyk a kulturu. Asi už tušíte, že je řeč o Lužických Srbech. Od svých německých spoluobčanů se odlišují v mnoha ohledech, mimo jiné religiozitou. Pozná to i nezasvěcený turista.
Dóm sv. Petra v Budyšíně je unikátem, který v Německu nemá obdoby. Jeho chrámovou loď podélně rozděluje 4,5m vysoká mříž na katolickou a evangelickou část. Tento způsob soužití obou konfesí tu zvolili roku 1524 a ačkoli dnes vypadá příkladně ekumenicky, dlouho tomu tak nebylo. Spory o to, kdy může která církev sloužit bohoslužbu, pořádat svatbu nebo křtít trvaly až do 20. století. Ke spolupráci donutil katolíky a protestanty až nacistický útlak.
Dnes se provoz chrámu řídí podle přesného rozpisu, odsouhlaseného oběma církvemi. Rozdělený kostel jakoby symbolizoval situaci celé Lužice. Lužičtí Srbové, přestože je jejich podle posledního sčítání sotva 30 tisíc, tvoří dvě větve s vlastními tradicemi, jazykem a náboženstvím. Zatímco Dolní Lužičané se prakticky všichni hlásí k luteránství, hornolužičtí Srbové jsou zhruba půl na půl evangelíci a katolíci. Právě katolíci vždy tvořili nejaktivnější část lužickosrbského národa, říká Josef Bartoň ze Společnosti přátel Lužice.
„Z viditelných projevů víry a srbství se udržuje známá tradice velikonočních křižáckých jízd, která v posledních 30 letech dokonce zažívá renesanci. Letos se jich účastnilo 1700 jezdců v 9 procesích. Stále se také vyskytuje fenomén poutí. Srbové putují např. do severních Čech - tam je např. už od 17. století tradiční lužickosrbská pouť v Bohosudově. Každoročních slavnostních mší se tam zúčastňuje kolem 500 Srbů. Pokud jde o Prahu, pak prvním místem, který zde navštíví Lužický Srb, je kostel u pražského jezulátka. Mimochodem, převor zdejšího kláštera slíbil, že nechá opět umístit před sochou jezulátka modlitbu v lužické srbštině. „
Praha je pro lužickosrbské katolíky město zaslíbené. Přestže známý Lužický seminář na Malé Straně zanikl už v roce 1923, stále mají tuto historii v paměti a dodnes z ní čerpají.
To dolnolužičtí Srbové mizí mnohem rychleji. Náboženství totiž pro ně není něco, čím by se vůči svému saskému okolí vymezovali. Navíc stejně jako Sasové rychle víru ztrácejí. Zatímco ve vsích kolem Budyšína se v hornolužické srbštině běžně slouží mše, v dolnolužických kostelích uslyšíte slovanskou řeč už jen výjimečně.
