Šofar je nejstarší dochovaný dechový nástroj na světě
Podle židovského kalendáře je dnes pátý den hebrejského měsíce elul, tedy měsíce, který předchází židovskému Novému roku zvanému hebrejsky Roš ha-šana. Po celý tento měsíc je zvykem ukončit ranní bohoslužbu troubením na šofar. Několikanásobné troubení na šofar pak tvoří ústřední část novoroční bohoslužby připadající na první den měsíce následujícího. Proto Židé nazývají svůj Nový rok i dobou "upamatování troubením" či "dnem troubení na roh". Co to však vlastně šofar je? A co jeho troubení během měsíce elul i na židovský Nový rok vyjadřuje?
Šofar je zvířecí roh, zpravidla beraní, ale může být i z jiného rituálně čistého zvířete - kozy, antilopy či gazely. Pouze kravský či volský roh se šofarem stát nemůže - jak uvádí Talmud, kvůli souvislosti s hříchem Izraelitů u zlatého telete. Podle posvátného textu Židů, biblické Tóry, zvuk šofaru poprvé zazněl, když Bůh předával Mojžíšovi Desky Zákona na hoře Sinaj. Ve starověku se pak šofaru užívalo při různých příležitostech: k ohlášení blížícího se dne odpočinku šabatu, svátků, nového měsíce, při bohoslužbě ve stanu úmluvy a Chrámu, ke svolání lidu do války. Každý padesátý rok se také na šofar troubilo k vyhlášení tzv. jubilejního roku. Troubení na šofar rovněž provází závěr Dne smíření a ve Státě Izrael se na šofar troubí i při slavnostní inauguraci prezidenta.
Nejznámější a nejdelší je nicméně troubení během židovské novoroční bohoslužby. V různých kombinacích se troubí tři různé zvuky tak, aby jejich počet dosáhl nejméně stovky. „Tkia“ je označení pro táhlý zvuk a byly to právě tyto tóny, jež tvořily součást hudebního doprovodu Levitů v jeruzalémském Chrámu. „Švarim“ znamená zvuk kvílivý, doslova "rozbitý", zatímco „trua“ je sledem rychle opakovaných zvuků rozechvělých, zároveň poplašných, povzbuzujících i triumfálních.
Židovská tradice udává řadu důvodů, proč se šofar užívá právě na Nový rok. Prorok Amos popisuje šofar jako prostředek, který má burcovat svědomí Božího lidu, vybízet ho k zpytování duší a nápravě. Snad nejúplněji shrnul význam šofaru slavný židovský učenec Saadia Gaon v 10. století. Podle jeho názoru zvuk šofaru zvěstuje suverenitu Stvořitele ve výroční den stvoření světa. Šofar dále vyzývá věřící, aby během deseti dnů pokání po Novém roce napravili své skutky. Šofar též připomíná darování Tóry na hoše Sinaj a upomíná na varování a výzvy proroků. Pátým důvodem užití šofaru je vzpomínka na války Izraele. Na Nový rok, kdy Židé vstupují do období pokání, zvuk šofaru odkazuje i k Abrahámově oddanosti Bohu, jak se to projevilo v ochotě praotce obětovat Stvořiteli syna Izáka. Šofar je dále pro lidská srdce symbolem bázně a úcty, naplňuje lid Izraele nadějí na konečné sjednocení v historické vlasti. Podle Saadji Gaona je konečně zvuk šofaru ztotožňován s myšlenkou vzkříšení mrtvých.
Všechny tyto vznešené ideje se na židovský Nový rok slévají v táhlých, chvějivých i pronikavých tónech šofaru, nejstaršího dochovaného dechového nástroje na světě.
