Světový den hospicové a paliativní péče
Život a smrt patří neoddělitelně k sobě. A to i přesto, že zejména dnešní společnost o smrti nerada slyší a tak o ní téměř nemluví. I na to chce upozornit Světový den hospiců a paliativní péče. Důstojnost člověka, důstojnost života, společné chvíle s blízkými, to jsou jen některá z témat, na které klade důraz hospicová péče. S ní se na mnoha místech Česka mohou lidé seznámit v rámci programů, které hospice připravují.
Podobné dny mají velký smysl v tom, že chtějí lidem připomenout, že je třeba zaostřit pozornost na stáří, umírání, ale i k lidem, kteří potřebují naši pomoc nebo umírajícím pomáhají. Téma je o to aktuálnější, že přichází do doby, která podobná témata nevyhledává. Kde a proč se bere nechuť o konci života mluvit i přemýšlet? Otázka pro Marka Váchu, přednostu ústavu etiky, 3. lékařské fakulty UK.
„Domnívám se, že to je až specialita 20. století. Smrt je velikým vykřičníkem, který relativizuje to naše konzumní zaměření na život. Dochází tedy k paradoxní situaci. Na jedné straně o smrti nemluvíme, ale ta smrt, kterou jsme vyhodili dveřmi, se nám pozdě v noci vrací oknem z televizních obrazovek, kde vidíme tisícero různých stylizovaných smrtí. A touto smrtí jsme fascinováni. Takže máme nesmírně deformovaný přístup ke smrti.“
Současný postoj ke smrti je formován řadou příčin. V naší kultuře je tou hlavní konzum, říká Marek Vácha.
„Aniž bychom si to pro sebe takto definovali, život se pro nás stal tím co nejkomfortnějším čekáním na smrt. Život chápeme v Evropě jako jakousi luxusní čekárnu a úkolem člověka je vybavit si ji co nejpříjemněji, dokud to ještě jde.“
Takový přístup k životu se podle Váchy odráží také v přístupu ke smrti.
„Domnívám se, že to volání po euthanasii mimo jiné vychází i z takovéto představy života člověka a ve chvilce, kdy nelibosti převáží nad libostmi, pak už není žádný důvod zde přebývat. Protože bolest a utrpení de facto nemají v této perspektivě žádný smysl.“
Do moderní doby vstupují se svým poselstvím hospicová zařízení. Místa, kde lidé najdou pomoc v posledních chvílích života. „Život se nemá dělit na život a pak umírání. Měl by být až do konce životem“, vysvětluje ředitelka mobilního hospice cesta domů Martina Špinková.
„Ta naše doba hodně akcentuje skutečnost, že život je tehdy, když se všechno daří a máme se dobře. Ale on ten život nese i ty těžší věci a my je umíme nést hůř, než naši předkové. Snášíme je špatně. Zkušenost z hospice je taková, že spoustu lidí, kteří projdou etapou, která je těžká, vám vlastně kývnou na to, že život v této křehkosti smysl má, že jim přinesl něco nového. Nějaké stmelení té rodiny nebo poznání blízkých zase z jiné stránky.“
Zkušenosti z hospicové péče ukazují, že s koncem života se kromě lidské důstojnosti pojí i řada dalších témat.
„Smíření, vyrovnání se, zakončení toho života, který jsme žili, ohlížení se na něj, nahlédnutí jeho smyslu, který jsme celý život hledali. Vcelku asi nějaké hezké moudré završení.“
Den věnovaný hospicům a paliativní péči se slaví v několika desítkách zemí. Česká republika není výjimkou.
