Dušičky
Vzpomínka a uctívání zemřelých předků se objevuje ve všech kulturách lidstva. V Evropě je spojována s katolickými svátky Všech svatých a všech věrných zemřelých, které připadají na první listopadové dny. Oba svátky však ukazují k tradici mnohem starší.
V Evropě, zvláště v anglicky mluvících zemích, se setkáváme se stopami keltské duchovní tradice. K té patří svátek Halloween, říká religionista Pavel Hošek:
Pavel Hošek: „Nejdůležitější, co bylo spojeno tady s tím svátkem bylo přesvědčení, že tehdy se otevírá brána posvětí a že se stírá hranice mezi světem živých a světem mrtvých. Takže hlavním obsahem svátku byla právě komunikace se zemřelými předky.“
K tomu patřily nejrůznější zvyky, které postupně pronikly i do křesťanské Evropy.
Pavel Hošek: „Jako třeba zapalování svíček nebo vytváření těch halloweenových dýňových masek, které měly být právě za oknem takovým znamením pro duše zemřelých předků, aby našly tu svoji rodinu, ke které patří. A dokonce se ve středověku prostíralo k večeři i pro ty zesnulé předky.“
Středověká církev navazuje na předkřesťanskou tradici a zavádí svátky už s úplně jiným obsahem. Svátek všech svatých býval jedním z vrcholů církevního roku a připomíná nejen oficiálně uznané světce, ale všechny, kteří žili příkladným životem. Památku na zemřelé nařídil slavit clunyjský opat Odilo v roce 998. Petr Kubín: „To je poprvé, kdy se objevuje tento svátek dušiček, to znamená modlitba za zemřelé, za něž je třeba se ještě modlit - to znamená, ne za svaté, kteří už jsou spaseni, ale za ty dušičky takzvaně v očistci.“
Připomínání zemřelých předků má důležité místo i v judaismu, protože uchovávání paměti a propojení generací je v podstatě centrálním prvkem židovské tradice.
Pavel Hošek: „Proto není v židovském kalendáři nějaký výrazný den, kdy by se mělo speciálně vzpomínat na mrtvé, protože se na ně tak trochu vzpomíná stále. Každý dospělý by měl pravidelně odříkávat kadiš, známou aramejskou modlitbu, za svého zemřelého otce a zemřelou matku a měl by to dělat po celý svůj život.“
To, s čím se setkáváme v těchto dnech, je spíše sekulární podoba svátku dušiček, která z té náboženské ale úzce vychází.
Pavel Hošek: „Možná se dá říct, že dušičky a stálé pamatování na naše milované blízké jakoby symbolicky vyjadřovaly, že láska je silnější než smrt, že prostě smrt není definitivní konec, nepřetíná, nepřesekává vazby mezi lidmi.“
Když přicházíme na hřbitov za svými blízkými dáváme najevo respekt a úctu k minulosti, k těm, kdo tady byly před námi, což je podle Pavla Hoška měřítkem zdraví, kvality a hloubky každé kultury.
