20 let od výměny dopisů mezi biskupy Německa a ČSFR
Před více než dvaceti lety vzbudil velký rozruch prezident Václav Havel, když se během své návštěvy Mnichova omluvil sudetským Němcům za zločiny, které na nich páchali Češi, v divokém poválečném období. Bezprostředně po té jej podpořil kardinál František Tomášek a ve stejném duchu napsal německým biskupům. Ti obratem odpověděli omluvou za provinění Němců na českém národě v dobách nacismu.
Ve čtvrtek se proto v pražském Arcibiskupském paláci za účasti politiků sešli představitelé české a německé katolické církve, aby si připomněli výročí této iniciativy svých předchůdců.. Pořadatelem shromáždění byla česká pobočka sudetoněmeckého katolického spolku Ackerman Gemeinde, který už od svého založení v roce 1946 usiluje o smíření mezi oběma národy.
Podle ministra zahraničí Karla Schwarzenberga tehdejší prezident Václava Havel i čeští a němečtí biskupové způsobili v česko-německých vztazích naprostý průlom.. Po čtyřiceti letech mlčení na obou stranách se o bolavé minulosti mluvilo naprosto otevřeně:
„Když se ten dialog osvobodil od toho, že každá strana se pokoušela skrývat vlastní zločiny, tak to bylo mnohem snazší. Namísto poukazování na toho druhého začalo sebezpytování.“
Anton Otte, katolický kněz, sudetoněmecký rodák a zakladatel české kanceláře sudetoněmecké katolické organizace Ackerman Gemeinde, dodává, že sudetští Němci to ani v Německu neměli jednoduché:
„Sudetští Němci, to byli prostě ti utečenci nebo ti Flüchtlinge, jak se jim říkalo, a prý mohli být vlastně rádi, že se dostali do Německa, kde se jim daří dobře, protože kdyby zůstali v Československu, měli by se tam mnohem hůř. Podstatu toho, co to obnáší být daleko od domova, nemožnost navštívit hroby předků, tak to se moc nebralo ani v německé společnosti. To byla jedna z největších bolestí, že se necítili být pochopeni. Po revoluci to bylo vůbec poprvé, kdy se jejich problému veřejně věnovala nějaká oficiální autorita a najednou tady byly prosby o odpuštění.“
Pražský arcibiskup vyzdvihl význam pořadatelské Ackerman Gemeinde v usmiřovacím procesu:
„Oni byli první, když v 1957 přednesli svou žádost o odpuštění za to, co se odehrálo. Ale také si dali slib, že se nikdy nebudou chtít násilím nebo válkou domáhat toho, co ztratili. Byla to odvaha, protože někteří z našich bývalých obyvatel ještě nedokázali odpustit. A to je i náš dnešní úkol.“
Páter Anton Otte k tomuto dodává:
„Ten problém, takový ten vnitřní, ten se u velké části sudetských Němců vyřešil. Jen malá skupina z nich se ještě potřebuje nějakým radikálním způsobem potvrdit, ale tím, že se zase mohli podívat do svých starých domovů, pocítili, že v tom Bavorsku a v Německu jsou vlastně už doma a že už se zpátky vracet nechtějí. To jsou takové malé kroky, které se udály: účastnit se ve starém domově společných akcí, poutí, pomoci tam opravit hřbitov, kapličku nebo nějakou památku… takové to udobření, to opravdu v posledních dvaceti letech nastalo.“
I pro českého ministra zahraničí sudetoněmecký problém je po dvaceti letech dialogu v česko- německé diplomacii zažehnán:
„Myslím, že už to do budoucna není problém, máme větší, jiné problémy, opravdu.“
