Vzpomínka na Oto Mádra
Katolická církev se dnes loučí s předním českým teologem, neúnavným bojovníkem za svobodu, kanovníkem Vyšehradské kapituly, Oto Mádrem. Zemřel v neděli 27. února ve věku 94 let. V 10 hodin začne v pražské katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha pohřební mše, kterou bude sloužit arcibiskup Dominik Duka. Rozloučení povede Anton Otte, děkan Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
S Otou Mádrem odchází nejen významný teolog, ale i další velká postava české církve 20. století. Vedle kardinálů Berana a Tomáška, teologů Zvěřiny a Boušeho se Ota Mádr zapsal nejen do dějin církve, ale i do dějin občanské společnosti. Když se v roce 1949 se vrátil ze studií v Římě, velice rychle se v nové situaci zorientoval, potvrzuje novinářka Petruška Šustrová.
Petruška Šustrová: „Napsal Slovo o této době, takový text pro křesťany, který byl velmi zajímavý i z dnešního hlediska. To už bylo jasné, že to je doba velmi lidojedská, a Mádr také říká, že to není doba pro křesťany zvlášť příjemná, ale říká tam také, že pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas, on vždycky byl toho názoru, že zkouška je pro křesťana důležitá.“
Tato zkouška stála Otu Mádra 14 let života za mřížemi ve Valdicích a Mírově. Pro komunistický režim byl tento na pohled velmi křehký a asketický člověk nebezpečný. Ale i vězení chápal jako výzvu. Organizoval vzdělávací kroužky a studium teologie. Když ho v roce 1966 podmínečně propustili, okamžitě se pustil do práce.
Tomáš Halík: „Pak krátce využil to období Pražského jara, kdy naplno působil ve všech aktivitách, které tehdy byly na krátko možné. Pak přišlo opět pronásledování a myslím, že tu největší práci udělal v době normalizace v 70. letech, kdy byl de facto otcem mohutného katolického samizdatu, kdy organizoval řadu podzemních seminářů, příchod významných zahraničních teologů, aby mohli tajně přednášet v České republice.“
Říká profesor Tomáš Halík, který s Mádrem v té době spolupracoval. Sám Oto Mádr o této době pro Radio Prohlas řekl:
Oto Mádr: „Co bylo krásné na té době, dlouhé době vlastně boje v podzemí, bylo to, že jsme byli nositeli svobody a to i Boží svobody.“
Oto Mádr nezůstal jen uzavřený v církevním prostředí, podporoval i občanské aktivity.
Petruška Šustrová: „Ota Mádr nikdy Chartu nepodepsal, ale patřil k té části katolického disentu, který se s občanskými disidenty velice úzce stýkal. On si myslel, že všichni, kdo chtějí napomoci demokratizaci poměrů v této zemi a naplňování občanských práv, mezi které samozřejmě patří právo na svobodu náboženství, že to jsou spojenci.“
Ota Mádr neustále dával lidi dohromady, byl znám především svojí odvahou a statečností a také náročností, především na sebe a pak i na druhé.
Petruška Šustrová: „Na mě Otík působil tím, že byl jako ocelová pružina, kterou sice můžete zlomit, ale nemůžete ji ohnout, že byl velice křehký, velice skromný, velice pokorný, ale přitom naprosto nepoddajný, že opravdu trval na svém. No a intelektuálně jsem nesmírně obdivovala jeho rozhled, ale hlavně jeho intelektuální a mentální schopnost opravdu vyhmátnout, poznat, co v kom je a zapůsobit na něj, aby dělal to, co je potřeba. Takových lidí znám málo.“
S Josefem Zvěřinou a dalšími osobnostmi měl zásadní podíl na proměně kardinála Tomáška, kdy se z opatrného biskupa stal symbol odporu proti komunismu. S Otou Mádrem odchází velká morální autorita, člověk, který byl za všech okolností věrný své vnitřní pravdě.
