Kdo jsou Alávité, kteří vládnou Sýrii?
O Sýrii se v posledních týdnech mluví čím dál častěji. V této zemi probíhá neozbrojené povstání obyvatel proti diktatuře za politické reformy. Je to ale také částečně střet mezi vládou, jež je v rukou malé náboženské skupiny alávitů, a většinovým obyvatelstvem sunitského vyznání. O tom, kdo jsou alávité a jaké je jejich postavení v syrské společnosti, se dozvíte v následujícím příspěvku.
Až do nedávné doby patřily k obrazu syrských měst četné podobizny někdejšího prezidenta Háfize Asada a jeho syna, současného prezidenta Bašára Asada. Režim si dal velkou práci, aby vytvořil společnou syrskou identitu, která by přemosťovala jakékoli rozdíly ve vyznání nebo národnosti a sjednotila je za vlasteneckou rodinou Asadů.
Nyní jsou v některých městech portréty strženy, a případně i pomalovány osočeními - z kacířství. Syřané totiž nejsou jednolitý národ, a mnozí z nich se na Bašára Asada a jeho rodinu nedívají jen jako na politického utlačovatele, ale také jako na příslušníka odlišné víry. Prezident Asad a stejně tak naprostá většina představitelů armády, tajné policie a režimu obecně totiž patří k alávitům, zatímco minimálně dvě třetiny Syřanů se hlásí k sunitskému islámu.
Co to tedy znamená být alávita? Je to relativně malá odnož islámu, která se hlásí k šíitské větvi. Jak známo, naprostou většinu muslimů tvoří sunnité, zatímco jen asi deset až patnáct procent z nich jsou šíité. A alávité tvoří menšinu uvnitř této menšiny. Vyznavačů této zvláštní sekty nejsou dnes ani dva miliony, především v Sýrii.
Část alávitského učení je tajná, a podle některých muslimů by alávité neměli být považováni za skutečné muslimy. V dějinách byli také často perzekvováni, a tak alávitské komunity přežily hlavně v izolaci v syrských horách.
Nová éra pro alávity nastala v meziválečném období, kdy oblast dnešní Sýrie dočasně ovládala Francie. Ta zde vládla pomocí pravidla „rozděl a panuj“, a podporovala oproti sunitské většině zdejší menšiny, jako byli křesťané nebo právě alávité. Francouzi také zajistili syrským alávitům autonomii.
Po ustavení nezávislé Syrské republiky ve 40. letech se alávité v převážně sunitském státě opět ocitli pod tlakem a o svou autonomii přišli. I nadále však příslušníci této nejchudší syrské komunity viděli nejsnazší cestu vzhůru v armádní kariéře, a tak byli nadproporčně zastoupeni v armádě. A tak když se v 60. letech ujala moci v Sýrii armáda, prosadila se do popředí i alávitská rodina Asadů, nejdříve Háfiz Asad a po jeho smrti v roce 2000 i jeho syn.
Během čtyř desítek let se alávité jednoznačně prosadili jako vládnoucí elita, která ve vlastním zájmu prosazovala sekularismus a poklidné soužití četných menšin, a to ve jménu syrského nebo panarabského nacionalismu. To se dařilo až do letošního jara, kdy se lidé proti režimu masově postavili. Mnozí odpůrci režimu nyní využívají odlišné vyznání vládnoucí kliky jako argument, ale jiní Syřané zdůrazňují, že je třeba udržet hnutí za občanské svobody mimo tyto konfesní rozpory, protože jde opět o celosyrskou demokracii.
