Dědictví Akce K
Co náleží církvi a co státu? Jak se dobrat spravedlnosti a kolik kompromisů musí obě strany unést? O těchto a dalších otázkách teď diskutují vládní a církevní komise, aby dovedly konečně k závěru narovnání vztahu mezi státem a církvemi v České republice. Toto "narovnání vztahu" má více dimenzí - nejenom tu politickou, na nejvyšší úrovni. Má tolik dimenzí, kolik bezpráví se událo. A především - kolik současníků excesy předchozích generací postupně dává do pořádku.
Vraťme se na chviličku do padesátých let. V rámci neblaze proslulé Akce K byly tehdy násilně likvidovány mužské a ženské řády a kongregace. Kláštery obsazeny, jejich osazenstvo svezeno do tzv. centralizačních klášterů a majetek zabaven. Majetek - to byly vzácné knihy a duchovně obřadní předměty, často nedozírné faktické i emocionální ceny. Richard Sicha, ředitel muzea v Králíkách, kde vzniká Památník obětem internace, potvrzuje, že obrazy z hrabalovských textů o hromadách klášterních knih nabíraných vidlemi, byly také součástí tehdejší reality:
Richard Sicha: „Tam se jednalo o obrovské množství toho majetku, jako byly například knihy, kde se jedná vlastně o jeden a čtvrt milionu knih, a s těmi bylo zacházeno tím úděsným způsobem. Nejen z důvodu toho množství, ale i z důvodu absolutní vyprahlosti, neznalosti těch lidí, kteří toto měli na starosti. Tam se znehodnotily ta díla, fyzicky byla zničena, rozkradena - to se ani nedostalo kolikrát do těch knihoven. V tom lepším případě se ten nakradený majetek alespoň dostal do Národní knihovny, do státních muzeí a institucí a tam třeba ležel léta v depozitářích, než byl zkatalogizován a nějakým způsobem vůbec sepsán.“
Dokumentace existuje, ale není snadné se jí probírat a ve společnosti musí být morální vůle věci vracet.
Richard Sicha: „Tady pořád jako by byl problém, co patří a co nepatří státu. To je neustále problém. Je potřeba rozlišovat dvě základní věci - čí ten předmět byl a k čemu sloužil, a kdo má na něj větší právo. A vycházet z tradic kultury té země! A vím, že spousta lidí se mnou nebude souhlasit, ale kultura této země není to, že seberu někomu ornát a dám ho do nějakého muzea, které je zřízeno v šedesátých letech! Toto není kultura této země!“
Ty předměty zabavené řádům, které skončily v muzeích, měly štěstí, podotýká ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Helena Koenigsmarková. A říká to zcela právem, alespoň pokud jde o zabavený majetek řádů, který skončil právě v tomto muzeu. To nemělo totiž s jeho vydáním žádný problém:
Helena Koenigsmarková: „Naše muzeum skutečně těch věcí klášterních /říkalo se tomu VK/ mělo opravdu hodně. Spravovalo je, pečovalo o ně celá ta léta. Po roce 90 církevní řády měly zcela otevřenou možnost si požádat zpátky tento majetek. Pokud nás někdo neoslovil sám, rozhodla jsem se tenkrát, že oslovíme ty řády rovnou, že třeba o tom neví, o těch možnostech. Takže některým řádům jsme posílali výzvu se seznamem věcí, které jsou u nás uloženy. A dohodli jsme se na vrácení. Tyto předměty byly prostě ukradeny, to se nedá jinak nazvat. Takže zde žádná diskuse k tomu nebyla.“
Osudy těchto majetků budou vždy odrážet podivné dějiny dvacátého století, v jehož neblahých totalitních etapách dostaly na frak slušnost, respekt a úcta k člověku a jeho dílu.
