Historie židovské hudby na gramofonových deskách v USA (2)
V minulém pořadu nás dr. Tomáš Kraus uvedl do velkolepého příběhu na téma „Židé a vinyl“, kterému byla loni v americkém San Francisku věnována velká výstava. Inspirovala ji kniha Rogera Bennetta a Joshe Kuna „A poznáte nás podle stop na našich elpíčkách“. Jak uvidíte z následujícího příspěvku Tomáše Krause, její autoři v ní mimo jiné věnovali pozornost i židovskému humoru.
„Když jsme ve starých gramofonových deskách začali objevovat skryté poklady,“ napsali Bennett a Kun, „chvíli to vypadalo, jakoby Židé natáčeli jen samé komedie.“ Dodejme, že v roce 1970 psycholog Samuel Janus zjistil, že 80 % špičkových amerických komiků jsou Židé. „Pro většinu Američanů jsou Židé a komici synonymem“, napsal Janus. Provedl tehdy výzkum a došel k závěru, že židovský humor má kořeny v bídě, chudobě a beznaději. Je jedním ze způsobů, jak se vypořádat s frustrující životní situací.
Tuto tezi podporuje i Lawrence Epstein, harvardský profesor, který píše o židovských komicích jako o „průkopnících emocí“. Jejich nahrávky navíc dokumentují další fenomén – postupnou emancipaci. Z chudinských předměstských čtvrtí amerických velkoměst se židovská kultura dostává až na výsluní většinové společnosti. A elpíčka padesátých a šedesátých let jsou toho názorným dokladem. „Během deseti let“, píší autoři, „znaly celé Spojené státy zpaměti deník Anne Frankové, v přímém přenosu sledovaly, jak Eichmann zaplatil za své zločiny, začaly snít o tom, že prožijí prázdniny ve štetlu jak ze ´Šumaře na střeše´, a jásaly nad vítězstvím Izraele v šestidenní válce roku 1967.“
Ze všech židovských komiků dokázal médium zvukových nahrávek nejlépe využít Mickey Katz. Každá deska s jidiš parodiemi, kterou kdy vydal, se stala bestsellerem. Jeho alba nejen názorně ilustrují proměny, kterými prošla americká židovská komunita, ale provázejí je rovněž satirické, provokující šlehy.
Tak například z „Nebeských jezdců“, u nás známých z podání Waldemara Matušky, se v americké verzi stali „Jezdci na boršči“. „Karavana mezků“, známá v české verzi K.T.O. jako „Pony Expres“ dostala v americké satirické verzi přídomek Yiddish a klasické tango „Ohnivé polibky“ – „Kiss of Fire“ se zas změnilo na „Kiss of Mayer“ neboli „Mayerovy polibky“. Tak by bylo možno pokračovat. Komik Mickey Katz vtipně vkládal narážky na židovské reálie známé z židovského prostředí do slavných hitů své doby – a publikum, zdaleka nejen to židovské – se bavilo.
Na okraj tohoto tématu dodejme, že vnučkou Mickeyho Katze byla slavná herečka Jennifer Greyová, která zazářila ve filmu „Hříšný tanec“. Pak se však rozhodla, že změní svou, jak se domnívala, příliš židovskou vizáž a podstoupila plastickou operaci nosu. Nejen, že se nepovedla, ale stála jí doslova kariéru. Přišla o své charakteristické rysy, lidé ji nepoznávali a ztratila i zájem filmových producentů. Sama pak prohlásila, že to byla největší chyba, kterou v životě udělala. Od té doby se mluví o syndromu Jennifer Greyové, který je chápán i ve zcela obecné rovině – buď tím, kým jsi.
V roce 1987 přežila Jennifer těžkou automobilovou havárii. Ale po čase k filmování vrátila. V loňském roce se dokonce stala vítězkou americké verze televizní soutěže „Star Dance“ – „Když hvězdy tančí“.
