Před 70 lety začaly deportace českých a moravských Židů z území jejich vlasti

20. listopad 2011

Minulý měsíc si česká veřejnost připomněla smutné výročí: 16. října uplynulo 70 let od počátku deportací českých a moravských Židů z území jejich vlasti. Zatímco toho dne odjel první z řady transportů do polské Lodže, 16. listopadu 1941 směřoval další do Minska. O osm dní později, 24. listopadu 1941, pak přijel první transport do Terezína.

Před 70 lety, v říjnu a listopadu 1941, byly z území Protektorátu Čechy a Morava vypraveny první transporty s tisíci lidmi, kteří se právě stali vězni. Začaly tak systematické deportace Židů do ghett a koncentračních táborů. Nástup do transportu se rovnal definitivnímu vytržení ze společnosti, z alespoň zbytku normálního života, a pro většinu z deportovaných z něj nebylo návratu: přes shromaždiště do transportu, ghetta a tábory cesta vedla zpravidla do míst, v nichž probíhalo systematické vyhlazování Židů. I pro přeživší nebyl návrat jednoduchý: museli se vypořádat se ztrátou rodiny, nezájmem zbytku společnosti a často si z koncentračních táborů přinesli fyzické i duševní zdravotní následky.

Židovské muzeum v Praze a další instituce si výročí připomíná sérií přednášek historiků, diskusí s pamětníky a kulturními akcemi. Ode dneška za týden, v neděli 27. listopadu, bude veřejnosti zdarma zpřístupněn Památník v Pinkasově synagoze. Na jeho zdech jsou napsána jména téměř 80 000 Židů z Čech a Moravy zavražděných během druhé světové války. Zatímco památníky odbojářům a nežidovským obětem nacistického zvůle vznikaly ve veřejném prostoru, unikátní památník v Pinkasově synagoze vytvořený koncem 50. let minulého století byl jakoby ukryt před zraky veřejnosti; později, za normalizace, byl dokonce úplně uzavřen a nápisy se jmény byly zničeny.

Dnes, na rozdíl od doby ještě nedávno minulé, není připomínání holocaustu pouze věcí židovské komunity. Ale právě výročí, zvláště ta kulatá, jsou vždy podnětem k zamyšlení a k ohlédnutí zpět. První takové polistopadové výročí, v roce 1991, představovalo významný mezník: v Terezíně se poprvé sešli bývalí vězňové terezínského ghetta včetně těch, kteří žili v zahraničí. Následně byla založena Terezínská iniciativa, sdružení přeživších židovských vězňů. Vcelku ale toto výročí zůstalo záležitostí pamětníků a jejich rodin - veřejný zájem o něj byl spíše malý. O deset let později byl patrný zřetelný rozdíl: k 60. výročí zahájení židovských transportů byly odhalovány pamětní desky a uskutečnila se řada pamětních akcí a školních projektů. Samotné události šoa jsou však s každým kulatým výročím o trochu méně živou pamětí a o to více historií.

Ale právě s ohledem na mnohem větší zájem o téma šoa, patrný v médiích, v množství publikovaných pamětí či účastí politiků na připomínce výročí osvobození Osvětimi, je nutné promýšlet, jakým způsobem je památka holocaustu významná pro současnou českou společnost. Vztah k holocaustu a v širším slova smyslu k dějinám Židů se mění. Měníme se ale my, Češi? Jsme ochotni vyprávět naše vlastní dějiny jinak? Tak, aby do nich přirozeně patřili i Židé stejně jako další menšiny? Aby osudy židovských obětí neživořily na okraji příběhu českých dějin druhé světové války, ale byly jejich přirozenou součástí? A nakonec: Pomáhá vzdělávání o holocaustu k odbourávání rasismu, který - jak je patrné například z nedávných protiromských vystoupení - není zdaleka nevinnou společenskou silou?

Sedmdesáté výročí počátku deportací českých a moravských Židů a osudy lidí, jejichž jména jsou napsána na zdech Pinkasovy synagogy, tak souvisí s aktuálními problémy české společnosti. Více, než by se mohlo na první pohled zdát.

Autor pracuje v Židovském muzeu v Praze.

autor: Michal Frankl
Spustit audio