O Madle z Čech
Pokud Brit, Američan nebo Francouz hovoří s významnou světovou osobností svým rodným jazykem, není na tom pranic zvláštního. Avšak pro nás Čechy, příslušníky tak malého národa, je to výjimečný zážitek. Já jsem se v takové situaci ocitla dvakrát. Poprvé před patnácti lety, když jsem ve Vatikánu ve své mateřštině rozprávěla s papežem Janem Pavlem II., podruhé před několika týdny při rozhovoru s bývalou ministryní zahraničních věcí USA Madeleine Albrightovou. Do Prahy přijela oslavit pětasedmdesáté narozeniny Václava Havla a zúčastnila se slavnostní předpremiéry dokumentárního filmu o svém otci, československém diplomatu Josefu Korbelovi.
Jak Madeleine Albrightová vstupovala do listopadových událostí přelomového devětaosmdesátého roku? Jakou roli sehrálo její přátelství s Václavem Havlem? Co říká dnešní české společnosti a české politice a proč si myslí, že by ženy neměly zůstávat stranou? O tom všem uslyšíte 17. listopadu na Dvojce Českého rozhlasu od 16:03 hodin.
„Nejdůležitější v mém životě je to, že jsem se stala Američankou,“ říká Madeleine Albrightová, „a pak to, že jsem byla ministryní zahraničí nejmocnější země světa. Jsem ale moc ráda, že jsem se narodila právě tady.“ Jako jediná ze tří sourozenců mluví česky, i když mladší sestra i bratr češtině dobře rozumějí. Co ji k nám celoživotně poutá? Vždyť rodnou zemi opustila natrvalo už v jedenácti letech a nikdy tady delší dobu nepobyla…
Úprk před totalitou
Madeleine Albrightová, dívčím jménem Jana Marie Korbelová, se narodila 15. května 1937 v Praze na Smíchově Josefovi a Anně Korbelovým. Babička jí brzy začala říkat Madlenko a toto oslovení jí už zůstalo. Otec, právník a oddaný čechoslovakista, začínal diplomatickou kariéru v roce 1937 v Bělehradu. Kvůli mnichovským událostem však byli Korbelovi už koncem následujícího roku zpět v Praze. Za pár měsíců, pouhých deset dní po obsazení Československa, nasedli do nočního vlaku a přes Bělehrad se postupně dostali do Londýna.
Josef Korbel během války pracoval pro BBC, jeho hlavním úkolem bylo shánět a pořádat informace pro československou exilovou vládu. „Byli jsme obklopeni samými Čechy a až na pár výjimek jsme nenašli žádné anglické přátele. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila jejich způsob života a přestala se mezi nimi cítit nesvá. A tak jako my čekali na to, až se budeme moci vrátit domů, Britové čekali na chvíli, kdy je všichni cizinci opustí,“ popisuje exil ve válečné Anglii matka Madeleine Albrightové ve svých vzpomínkách.
Ihned po válce odletěl Josef Korbel společně s prezidentem Benešem do osvobozené vlasti. Rodina jej následovala, ale už na podzim 1945 Korbelovi odjeli znovu do Bělehradu, kde se Josef Korbel stal československým velvyslancem. Aby se Madlenka naučila francouzsky, rodiče ji poslali do internátní školy ve Švýcarsku. Po únoru 1948 se ale celá rodina sešla v Londýně a prchla před další totalitou. Tentokrát navždy a opravdu daleko: za oceán, do New Yorku.
Místo diplomata profesorem
Získat politický azyl, natož pak občanství nebylo jednoduché. Korbelovi na něj čekali téměř deset let. Josef Korbel se brzy zapojil do nového života v Novém světě. V létě roku 1949 odjel i s rodinou do Colorada a na Denverské univerzitě začal přednášet politologii.
Denver ležící v blízkosti Skalistých hor, jehož okolí se velmi podobá české krajině, se Korbelovým stal novým, trvalým domovem. „Otec často říkával: Když už nemohu být diplomatem svobodného a suverénního Československa, jsem hrdý na to, že jsem se mohl stát svobodným americkým profesorem,“ vzpomíná Madeleine Albrightová. Jeho nejúspěšnější žačkou – pokud tedy nepočítáme vlastní dceru – byla Condoleeza Riceová, druhá žena, která stanula na postu ministryně zahraničí USA. Denverská Vysoká škola mezinárodních studií, kterou Josef Korbel v roce 1964 spoluzakládal, dnes nese jeho jméno: Josef Korbel School of International Studies.
Korbelovi tedy z Československa odešli, ale vnitřně zůstali spjati s jeho osudy. Josef Korbel věnoval střední Evropě a Československu několik studií a knih. A sama Madeleine si jako téma pro dizertaci vybrala události pražského jara. Rodinné diskuse o středoevropském prostoru, o mnichovské zradě nebo úvahy o nástupu komunismu a jeho příčinách byly u Korbelů na denním pořádku a Madeleinino americké dospívání provázely stejně často jako české tradice a knedlíky.
Významné mlčení
Přesto se o mnohých věcech u Korbelových nikdy nemluvilo. Madeleine Albrightová říká, že od otce například nikdy neslyšela o excesech spojených s vyhnáním sudetských Němců z Československa, především jí však rodiče prý nikdy nic neřekli o jejím židovském původu. Tuto informace jí až po jejich smrti přinesli novináři.
Čtvrtého února 1997, během prvních pracovních dnů Madeilene Albrightové v roli ministryně zahraničí, vyšel v časopise Washington Post obsáhlý článek s názvem Tragédie Albrightovy rodiny vychází na světlo – Ministryně říká, že nevěděla o tom, že tři z jejích prarodičů byli židovskými oběťmi holocaustu. Renomovaný reportér Michael Dobbs podrobně a s přesným výčtem zdrojů a svědků, s nimiž osobně hovořil, popsal příběh řady členů Madeleininy rodiny, kteří během války zahynuli v Terezíně nebo v Osvětimi. O pravdivosti jeho tvrzení nebylo možné pochybovat a vedle reakcí plných sympatií se objevily spekulace o věrohodnosti nové ministryně.
Mlčení o příslušnosti k „vyvolenému národu“ však nebylo mezi přeživšími Židy vůbec ojedinělé. Zvláště u těch, kteří se vzdálili svému náboženství, to byl způsob, jak budoucí generace ochránit před případnou další vlnou stále přítomného antisemitismu. Nevysvětlitelnost příčin holocaustu a také pocity viny těch, kdo ve srovnání s ostatními „nezaslouženě“ přežili, vedly často k tomu, že se mnozí lidé se o svém židovství dozvídali až v dospělosti a často jen náhodou. Opakovaný exil a zlo holocaustu – na tomto pozadí lze lépe chápat politické postoje a východiska ministryně zahraničí USA, ať už jde o její nekompromisní postoj k etnickým čistkám na Balkáně, či o podporu mladých postkomunistických demokracií.